ROZHOVOR S ŠÉFDIRIGENTEM PKF - PRAGUE PHILHARMONIA JAKUBEM HRŮŠOU

Vždycky jsem miloval hudbu, už od nejranějšího dětství, ale rodiče ani učitelé mě nenasměrovali k virtuózní dráze. Taky jsem odjakživa inklinoval k přemýšlení o hudbě a prožívání všeho umění v širším kontextu, bez úzké specializace. A pak mě v jeden moment, asi v 15 letech, naprosto uchvátil fenomén dirigentské partitury, který zprostředkovává neuvěřitelný svět orchestrálního zvuku a hudebních forem, jakési architektury v čase. Chtěl jsem doslova a do písmene s partiturami trávit maximum času. Když se k tomu připočetly mé vrozené povahové vlastnosti, možná tendence k autoritativnosti, zdálo se, že dirigentství by pro mě mohlo být ideálním povoláním. A tak jsem to zkusil, a ukázalo se, že je to pravda. :-)

Těžké samozřejmě je se dobře naučit, jak plně vstřebat každou orchestrální skladbu. Od přelomu 19. a 20. století dál je to skutečně složitá věc. Ale pravděpodobně ještě těžší je přimět celý vám svěřený aparát, aby vás následoval, a to – v ideální situaci – nejen formálně, ale i vnitřně. Paradoxně se to dá dokázat zřejmě jen tehdy, když se umíte na ten daný kolektiv naladit a vystihnout, co potřebuje, očekává, k čemu je disponován. A ještě těžší je takto pracovat s orchestrem v dlouhodobém horizontu. Jinak práce dirigenta obnáší opravdu mnoho aspektů. Musíte číst partitury, porozumět jejich společenskému poselství, abyste ho posoudili a dokázali předat posluchačům, ale ještě předtím hudebníkům. Ovšem pro vnitřní zvládnutí věci také jejímu ustrojení (harmonii, polyfonii, formě, tektonice, instrumentaci, dynamice atd.). Musíte být psycholog s vysokou mírou empatie, ale také s hroší kůží, rozený vůdce, ale citlivý. A samozřejmě také showman s jistým pohybovým nadáním – podle mého přesvědčení ale vždycky ve službě umění.

Jistěže. Každá kultura je jiná. Svým způsobem je ale třeba skloubit specifický přístup, který může fungovat v té které zemi, s „nadregionálním“ hudebnictvím, které přece musí fungovat kdekoli. Podobně odměřovat je třeba to, jak moc nechat každému konkrétnímu ansámblu jeho zvukovou a stylovou identitu, a jak moc jej naopak přesvědčovat o tom, aby třeba českou hudbu hrál co „nejčeštěji“. Člověk odměřuje na miskách vah jako alchymista.

Snazší i těžší. Opravíte téměř cokoli (to bylo ještě donedávna jakýmsi „prokletím“ nahrávacího průmyslu – honba za technickou dokonalostí), ale často vám může utéct okamžitá inspirace a i jakási pravdivost hudebního tvoření (jestliže nějakou hudební frázi poskládáte z malých kousíčků, aby každý ten kousíček byl perfektní, vznikne tím jakási malá hudební lež). Zase je ale takto možné zachovat budoucím generacím buď málo hrané dílo, nebo specifickou interpretaci známého díla přesně tak, jak (intelektuálně) umělec zamýšlí. Jsem svým způsobem rád, že dnes, kdy je hudební trh již přesycen studiovými cédéčky všeho druhu, „letí“ spíše lehce opravované živé snímky z koncertů a představení či rovnou přímé přenosy, často i obrazové a na internetu. Zachycují tvůrčí čin věrněji a s autentickou atmosférou. A zásadní prohřešky, které se stanou i nejlepším ansámblům světa, opravit před vydáním CD i tak můžete, například při dotáčkách po skončení události. Přítomnost mikrofonů na pódiu sice často způsobí jistou staženost všech hudebníků, ale s tím se dá pracovat. Zase se všemi hodně soustředí.

Nejsem se Spotify úplně dokonale obeznámen. Sám je nepoužívám. Ale mnoho lidí mně tento model už mockrát doporučilo.
Jsem zastáncem široké distribuce hudby, ale pod kontrolou umělců a nahrávacích společností. Je to ale džungle, ve které se ani právníci a jiní odborníci neorientují lehce.

Neorientuju se v životě podle konkrétních úspěchů. Úspěchem je pro mě, když si uvědomím, že se zase prohloubilo mé porozumění tomu kterému mistrovskému dílu, a rozumím si s muzikanty, které mám za úkol vést; moc mě těší, když mezi námi funguje oboustranné proudění energie. A publika si vážím všude. Opravdu před každým vystoupením si uvědomuji, jak jsem šťastný, že můžu mít takovéto nádherné povolání.
A chtěl bych být lepší a lepší. Jakou konkrétní podobu má však toto zdokonalování nabrat, k tomu jsem otevřený. Pracovat a být otevřený – kéž mně tohle vydrží! Aniž bych přitom zranil své blízké.

Všechno možné, ale zklamu vás v tom, že se nevydávám do komerční sféry, zejména ne do popu. Mám-li být upřímný, poslouchám v drtivé většině kvalitní hudbu nejširší možné historie. (Nevyhýbám se ani soudobé vážné hudbě, ale to opravdu není věc, kterou byste si často pouštěli ve volných chvílích.) Nesnáším zneužívání hudby jako zvukové kulisy. Jsem fakt přesvědčen, že je to velká, dosud nerozpoznaná nemoc naší doby. Přál bych si, aby vzala ve veřejném prostoru podobně za své jako kouření. Je to oblbování lidí.
Ale ještě zpět k té otázce. Když jsem řekl, že poslouchám starší hudbu, nevylučuje se tím neuvěřitelná pestrost! Zrovna v poslední době jsem pro sebe objevil naprosto odzbrojující milostnou poezii středověkých trubadúrů a truvérů. To byl panečku aspoň „popík“! Kdyby byla dnešní hudba linoucí se z rádií takhle odvázaná a oduševnělá zároveň, neodtrhl bych od rádia ucho!

Nevěřím, že pokud má člověk opravdu nádhernou a mnohostrannou profesi, kterou miluje a která ho naplňuje, potřebuje koníčky. Koníčky jsou pro lidi, které práce aspoň částečně přestala bavit nebo je příliš jednostranná (což je spousta povolání a lidé je přesto musí vykonávat – a dělají to rádi). Dirigování je tak bohatá profese, že není kdy se věnovat koníčkům. Kdybych seděl celé dny za stolem, měl bych to jinak. Ale možná si pod tím slovem představuji něco až moc „kutilského“. Relax je samozřejmě nutný – poslední dobou pro sebe objevuji kouzlo pravidelného sportování (dřív jsem k němu netíhl), jako je běhání, lyžování apod., a cvičení těla. Studovat, učit se, poznávat širší souvislosti života – a zároveň vyčistit hlavu od harampádí. O to jde. Na to druhé je nejlepší ticho a zastavit klokot myšlení. Nejvíc peněz utratím bezpochyby za knihy všeho druhu.

„Kdyby“ jsou vždycky ošidná. A dost se mi to už i proměňovalo. Muselo by to být něco kulturního – múzického či literárního. Momentálně myslím, že bych byl rád překladatelem. Takhle si umět poradit s překladem básně! To je aspoň jemná interpretace! Ale kdoví. Jistě by to bylo něco kulturně-akademického.

Nejdříve zahrajeme Mozartův Koncert č. 4 pro lesní roh a orchestr. Sólistkou bude členka našeho orchestru Kateřina Javůrková, která zazářila jako vítězka na loňské soutěži Pražského jara. Po něm přijde Houslový koncert Jeana Sibelia – snad nejhranější skladba skandinávské provenience vůbec. Housle bude mít v rukou krásná mladá finská virtuoska Elina Vähälä (chcete-li správně vyslovit její příjmení, rozevřete ústa jako vrata!). :-) A v druhé půlce zazní famózní, odlehčený, humorný, neoklasicistní balet „hudebního Picassa“ Igora Stravinského Pulcinella. Ten se v celku hraje málokdy.

Ano, budeme slavit opravdu mimořádně. Ale nechte se překvapit naší novou brožurou, která vyjde brzy.

Na všechny, které se do našeho rozhovoru nevešly. Ale pak je tu prostá otázka, na kterou bych měl odpověď: „Ano, jsem šťastný.“

Foto: archiv PKF a Petra Klačková