Au, to bolí! Emoční podpora dětem po nehodách a pádech

Období prázdnin nabízí dětem mnohá dobrodružství, ale také i rizika pádů či nehod. Rodiče nebo vychovatelé se s tématem traumatického zážitku mohou setkat u dětí na několika rovinách. Jednou z nich je bezprostřední přítomnost u traumatické situace dítěte. Ať už se jedná o nehody a pády na rodinném výletě, či při hrách na letních táborech. Ty bývají většinou součástí zvídavého dětství. Některé nehody a pády v dětech nezanechají vůbec žádné stopy a do budoucna je nijak neovlivní. Jindy může dojít k prožitku traumatické reakce, i u těch nehod, které vypadají na první pohled bezvýznamně. Jak na takové situace reagovat doporučuje Kateřina Schmidová, vedoucí a konzultant Rodičovské linky.

Pokud je dítě v ohrožení zdraví či života, většinou se rozhodujeme intuitivně, zda mu poskytnout první pomoc, či zavolat záchrannou službu nebo obojí. Kromě toho mu můžeme prospět tím, že mu poskytneme emoční podporu tak, aby jeho traumatický zážitek mohl být bez větších problémů vědomě prožit a zacelen.

Uvědomte si vlastní reakce

Děti jsou citlivé na emocionální stav dospělých mnohem víc, než si myslíme. Velmi často se stává, že býváme zlostní nebo vyděšení, protože máme o dítě strach. Důležité je si jej přiznat. Doporučuje se zhluboka nadechnout a pomalu vydechnout, a tím se zklidnit a minimalizovat svůj strach a emoce. Vaše klidné nastavení významně sníží pravděpodobnost, že vyděsíte dítě ještě víc. Je dobré mít na paměti, že děti jsou velmi odolné, a když je podpoříte, jsou schopné se velmi rychle z náročných situací zotavit. Samozřejmě zjišťujeme, zda a jak je dítěte zraněné. V případě potřeby poskytujeme první pomoc.

Udržujte dítě v klidu a tichu

Pokud je dítě v šoku, což se může projevovat tím, že reaguje klidně, že se nic nestalo, nebo je naopak dezorientované, přehnaně emocionální, je dobré mu nedovolit, aby si začalo hned dál hrát. Můžeme mu klidně, ale sebejistě sdělit např. „Na chvilku si tady sedneme a počkáme, až ten šok odezní“. Dále to znamená, že je vhodné dítě podpírat, nabídnout mu deku atp. Děti se často přemáhají a ukazují svoji sílu proto, aby popřely strach, který cítí. Pokud dítě potřebuje tělesnou podporu, položte mu jemně ruku zezadu v oblasti srdce.

Přiveďte pozornost dítěte k jeho tělesným pocitům

Když začne šok a strnulý pohled ustupovat, opatrně přiveďte pozornost dítěte k jeho tělesným pocitům, jak se momentálně cítí v těle, např. Co cítíš v těle? Kde ten pocit cítíš? Jaké je to v bříšku, (v hlavě, ruce, noze atp.)? Mezi jednotlivými otázkami nechávejte kratší pauzy i třeba chvíle ticha, aby dítě své pocity mohlo zpracovat. Někdy děti rády užívají metafory (např. mám tam balvan). Doporučujeme také dodržovat rytmus dítěte. Nezahlcujte ho velkým množstvím otázek. Nechte větší pauzu mezi otázkami, třeba i několik minut, aby své prožitky mohlo zpracovat. Dejte dítěti najevo, že jeho tělesné reakce a pocity, které se objevují, jsou v pořádku.

Netlumte projevy dítěte

Neříkejte, přestaň plakat, uklidni se. Naopak tím posilujeme obranu dítěte. Když dítě vystoupí z šoku, začne plakat nebo se třást, jeho projevy nezastavujte, netlumte. „To je dobře, v pořádku, jen to ze sebe vytřes,“ doporučuje např. reagovat Kateřina Schmidová, vedoucí a konzultant Rodičovské linky a dodává: „Výzkumy ukazují, že děti, které mají po nehodě možnost nechat tento proces přirozeně proběhnout, mívají následnou fázi léčení hladší.“

Vytvořte bezpečný prostor

Vaším úkolem je v těchto situacích vytvořit pouze bezpečný prostor. Doporučuje se neměnit pozici dítěte a neodvádět jeho pozornost. Jakmile se dítě začne orientovat na vnější svět, začíná se proces dokončovat. Nezačínejte sami mluvit o nehodě či se dítěte vyptávat. Později, když se dítě vyspalo, je klidné a odpočaté, je dobré se znovu zeptat, jak se cítí. Mohou se u něho objevit pocity vzteku, smutku, viny. Pokuste se přijmout jeho pocity a normalizovat situaci. Udělejte si s ním čas pro vyprávění příběhu, o podrobnostech nehody. Užívejte méně slov. Důležitý je i rytmus a tón vašeho hlasu. Domnívám se, že tímto vědomějším přístupem mohou rodiče, učitelé či vedoucí letních táborů pomoci dítěti překlenout nejtěžší chvíle a traumatický zážitek lépe integrovat.

Autorka textu, Kateřina Schmidová, je přes deset let vedoucí a konzultant Rodičovské linky. Vystudovala Filosofickou fakultu UK, obor sociální práce a sociální politika. Absolvovala komplexní psychoterapeutické vzdělání ve skupinové psychoanalytické psychoterapii na 1. LF UK, supervizní výcvik pro pracovníky v pomáhajících profesí atp. Má více než 25letou terapeutickou a poradenskou praxi s rodinami dětí s výchovnými a vztahovými obtížemi, např. v ambulantních zařízeních středisek výchovné péče, Prev-centru, krizovém centru. Katka externě přednáší na Evangelické teologické fakultě UK.