Profese jako poslání. Václav Nekvapil a jeho svět mezi slovy a obrazem

Symbioticky. Jedna doplňuje druhou. Začíná to ideou, nápadem, tématem. Člověk musí mít jasno, o čem chce psát. V novinářské branži je to zpravidla problém. Ten problém je potřeba definovat, určit jeho základní obrysy. Odkud kam je to problém, proč je to problém a pro koho je to problém. Když má člověk po hromadě tuto množinu proměnných, může začít uvažovat nad tím, jak tyto problémy co nejlépe popsat čtenáři. Esenciální jsou slova, větná skladba, syntaxe, dikce, sloh a kompozice obecně. Fotografie je v takových případech pouhým služebníkem imaginace, slouží k vizuální podpoře tvrzení a faktů. Někdy je ale téma tak složité, že musíme sáhnout k elementarizaci vizuálních prvků a k tomu využíváme obecnou grafiku a různé grafické prostředky, ať už jde o barevnou skladbu stránky, různé grafy, infografiku, nebo třeba jen šipky. Nejde říct, že jedno bez druhého nemůže být, ale jde o určitý násobící efekt při kompilaci článku, nebo třeba knihy.

Dříve jsem cestoval jen proto, abych cestoval. Sama cesta mi byla cílem, vykouknout za hranice a podívat se, jak to vedou jinde. Dnes cestuji proto, abych se ujistil, že lidé stále zůstávají v jádru dobří. To mě asi ovlivnilo a stále ovlivňuje nejvíce, lidská ochota, pohostinnost, touha po přátelství. A je jedno zda si těchto hodnot všimnete ve skromném beduínském stanu na hranici marocké pouště, nebo v luxusem přeplněném obchodním centru v Dubaji, či v rozstřílené vesnici kdesi na Balkáně, kde se s vámi podělí čistou vodu ze studny. Všude žijí lidé bohatí i chudí, všude jsou lidé pyšní i pokorní, vzteklí i klidní. Jsou to chyby lidské podstaty, které nás činí stejnými a o to silnější je pro mě, když se setkám s lidskou dobrotou. Nezištnou, čistou, srdečnou. Vždy mi to vrací víru v lidi a to, že nejsme na prahu katastrofy, byť se nás o tom mnozí snaží intenzivně přesvědčit.

Nejkrásnějším šperkem ženy je její úsměv, nejsilnější zbraní každého muže srdečný a nakažlivý smích. Povídky a fejetony které občas sepíšu beru jako malý vklad do pokladnice humoru, který patří nám všem. Humor je jedním z nejkrásnějších darů, který nám lidem byl dán, a proto je o něj třeba pečovat. Moc mě mrzí, že se vytrácí a zejména ten laskavý, nenásilný. Humor, který rozesměje v duchu a naladí tak, že se pak bezděky usmíváte ještě dlouho dobu poté. Moc rád poslouchám fejetony a texty Františka Nepila, jehož slohová bravura byla možná větší, než si v jeho době uvědomovali. Občas když něco napíšu, tak se sám sebe ptám, líbilo by se mu to? Není to moc hrubé? Zbytek už je na čtenářích a posluchačích.

Práce spisovatele memoárové literatury je v určitém ohledu plná výzev. Sběr dat, bádání a třídění zkonzumuje tak obrovské množství času, během kterého člověk nemůže dělat nic jiného, že je to až neuvěřitelné. Jsem proto nesmírně rád, že mohu toto časové břímě dělit dvěma a díky kolegovi Miroslavu Graclíkovi se realizace takových knih stává únosnou. Ostatně práce v tandemu má obrovskou paletu výhod a myslím že právě díky tomu jsme dokázali vyprodukovat tolik ucelených a datově hodnotných publikací, jejichž hodnota ve čtverci času lineárně neklesá, ale zůstává konstantní. To mě velmi těší.

Jde o souborné dílo mapující mé příspěvky do stejnojmenné rubriky ve společenském magazínu Sedmička, v jejíž redakci jsem měl to štěstí být zakládajícím členem. Vydavatel po nějakém čase usoudil, že obsahová náplň magazínu je natolik zajímavá, že si některé rubriky zaslouží zhmotnit v knižní podobě. Mimochodem, ne náhodou se tak stalo v době, kdy tam byl šéfredaktorem Miroslav Graclík, který Sedmičku založil. Tato kniha, stejně jako řada dalších, jsou velmi dobrou ukázkou toho, jak schopný je to leader, který do svěřených projektů přináší skutečnou a trvalou hodnotu.

Ozvěny ulice byly tím, co mě provázelo na fotografii na samém začátku. Byl jsem reportérem a občas si k tomu nafotil i nějaké doprovodné snímky. Později v deníku Aha! jsem měl možnost pracovat s vynikajícími reportážními fotografy jako je například Martin Přibyl, kterým jsem mohl trochu koukat pod ruce. Později jsem se profiloval na portrétní fotografii a ta zůstala mou hlavní specializací dodnes. Moc rád fotím lidi.

Každá z nich má svou váhu a každá ovlivnila můj vývoj v okamžiku, kdy jsem na ni dosáhl. Postavil bych je tedy na roveň, neboť u každé té ceny se musela sejít skupina lidí a shodnout se na tom, že si ji zasloužím. Také jsem párkrát byl v nějaké porotě, a tak vím, že to je kolikrát lítý boj. Pokud ale výsledky mé práce dokázaly někoho přesvědčit, pak už ten samotný fakt je pro mě odměnou.

Funkčnost by měla být hlavním kritériem a místo dekorativních prvků se snažíme v projektech soustředit na vizuální čistotu a jednotu. Věřím, že nekomplikovanost obstojí v prověrce časem a prokáže své služby a kvality i za mnoho let. V našich knižních projektech se snažíme o velkou výpravnost, obrazovou bohatost a barevnou pestrost, což sebou přináší zvýšené nároky právě na funkčnost grafického designu. Někdy je opravdu náročné vymyslet to tak, aby celek vypadal uhlazeně, uspořádaně a nepřeplácaně.

Jsem přesvědčený, že na světě je celá řada lidí, kteří museli překonávat daleko větší překážky a výzvy než já. Přesto ani mě se nevyhnuly určité obtíže, například se soustředěním. Mám takový pocit, že naše nervová soustava není úplně stavěna na tak omračující množství podnětů, kterými jsme schopni se zahltit. Správné určování priorit a členění času pro mě zůstávají celoživotní výzvou a zápasem.

Luxus je rozmar. Je to možnost, která se realizovala bez nutné příčiny a jen a pouze z libovůle. Za asi největší rozmar v tomto ohledu považuji netrávení času s nejbližší rodinou, například s rodiči, nebo prarodiči. Čas je ta nejcennější komodita, kterou v našich životech máme a pokud se rozhodneme ji utratit jinak, než s těmi, kteří nám svůj čas věnovali v době kdy my jsme o tom svém ještě nerozhodovali, dopouštíme se neprominutelné marnotratnosti.