Výzvy rodičovství v několika podobách představil nadační fond La Vida Loca

V pátek 6. 6. 2025 proběhla v Praze motivační vzdělávací konference Výzvy rodičovství, jejímž pořadatelem byl nadační fond La Vida Loca. V rámci projektu Život a zdravá rodina, který se koná pod záštitou Ministerstva práce a sociálních věcí, tak bylo představeno mnoho zajímavých aktuálních témat. Mezi přednášejícím nechyběla ani zakladatelka nadačního fondu La Vida Loca a energy koučka Martina Opava, která nejen celou konferenci zahájila spolu s vládní zmocněnkyní pro lidská práva Klárou Laurenčíkovou, ale také předala spoustu cenný rad, jak být chápavým a empatickým rodičem – ať už biologickým či náhradním.

Část konference byla věnována tématu odložených dětí a náhradní rodinné péče. Důvod byl jasný. Jednou z hlavních činností nadačního fondu La Vida Loca je projekt Život v kufříku, který pomáhá uchovávat odloženým dětem vzpomínky na začátek jejich života. Až 500 dětí je každoročně odloženo nebo z různých důvodů odebráno matce přímo v porodnici. Aby jednou netápaly, jak přišly na svět, jak vypadaly a zda je vůbec měl někdo rád, pomáhá nadační fond La Vida Loca uchovávat vzpomínky na začátek jejich života v kufřících, které dětem pak pomáhají i v období hledání vlastní identity. Děti, které opouští porodnici bez své biologické maminky, si k pěstounům, adoptivním rodičům nebo do kojeneckých ústavů častou nesou jen propouštěcí zprávu z porodnice, z které se nedozví, jak přišlo na svět, jak vypadalo ani kdo ho choval v náručí místo maminky.

První přednášející na konferenci Výzvy rodičovství tak byla zakladatelka projektu Život v kufříku zdravotní sestřička Mgr. Michaela Chmelařová, která spolu se svými kolegyněmi před deseti lety položila základy projektu Život v kufříku ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, kde působila jako staniční sestra novorozeneckého oddělení. Místo kávy si tehdy s kolegyněmi kupovaly kufříky, které plnily novinovými výstřižky, fotkami děti, otisky jejich nožiček či ručiček, protože věřily, že i opuštěné dítě má právo na památku, vzpomínku a identitu. „Děti nepřicházejí na svět ideálně. Ale když už jsou odloženy, měly by vědět, odkud pocházejí,“ říká Chmelařová. Dnes má kufříky 68 porodnic napříč celou Českou republikou a projekt získal prestižní Cenu evropského občana. Do kufříků se dříve vkládaly i fotografie biologických matek – dnes už jen na základě souhlasu. Přibližně polovina žen souhlasí, protože rozumí tomu, jak důležité je pro dítě vědět, odkud pochází. „Nejde o to, co v kufříku je. Jde o to, že někdo myslel na ten začátek. O soucit. O snahu pomoct.“ Michaela Chmelařová dnes již nepůsobí na novorozeneckém oddělení, ale ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady pracuje jako vrchní sestra dětské kliniky.

Dalším povídání bylo také velmi silné. O přechodném pěstounství pohovořila Mgr. Radka Švecová, předsedkyně Profesního sdružení přechodných pěstounů. Za roky prošlo náručí Radky Švecové mnoho dětí. Všechny měly štěstí – nezačaly svůj život v ústavní péči, ale v bezpečném a láskyplném prostředí přechodné rodiny. Jedno z dětí přijímala v roce 2012 přímo z kojeneckého ústavu. Bylo mu devět měsíců, nemělo oblečení, žádnou památku, žádný příběh. „Připadala jsem si, že neexistoval,“ říká dnes žena, která zasvětila život přechodnému pěstounství. Tehdy i ona vytvořila improvizovaný kufřík – krabici, do které schovala všechno, co spolu během těch pár měsíců zažili. Když po pěti měsících odcházel, odcházel opět beze všeho. A právě tehdy pochopila, jak důležité je, aby si dítě odneslo kus své vlastní minulosti – ať už míří kamkoli.

Být přechodným pěstounem není jednoduché. Děti mohou být dle zákona v přechodné pěstounské péči nejdéle jeden rok. Ideální je však doba trvání maximálně šest měsíců, protože pak se začnou tvořit sociální a citové vazby a loučení je pak pro děti velmi těžké. A nejen pro děti. Jak říká Radka Švecová, každé loučení je jiné. Někdy utíká z bytu, aby se nemusela dívat na prázdné postýlky. Někdy je to radostné rozloučení, jindy smutné a bolestné. Ale vždycky ví, že dítě odchází do připravené a milující rodiny. A právě to dává celé práci smysl. Přechodná péče je podle ní nesmírně důležitá – i když náročná. Často musí být průvodcem nejen pro dítě, ale i pro vlastní rodinu. Svým dětem i vnoučatům vysvětluje, proč některé děti zůstávají déle a jiné odcházejí.

V České republice je dnes přibližně tisíc náhradních rodin. Každý měsíc je ale odebráno kolem stovky dětí. Systém funguje v každém kraji trochu jinak, a proto se pěstouni spojili a založili vlastní organizaci. Mluví veřejně, vyjednávají s úřady, dělají osvětu. Protože bez informací změna nikdy nepřijde.

Svůj příběh se šťastným koncem představila také Klára Vohrnová, zakladatelka komunitního klubu Lásky plná náruč. Klára se letos na jaře stala adoptivní maminkou. Předtím byla dlouhodobou pěstounkou a celý proces osvojování prožila naplno, včetně náročných soudních jednání, čekání a strachu, že se adopce nemusí podařit. „Nejtěžší bylo setkávat se s děťátkem, na které jsem se jen jezdila dívat, ale musela jsem odcházet bez něj a modlit se, aby to vyšlo,“ říká. Když si svou dceru mohla 20. března konečně odvést domů, začala nová etapa – snaha být pro ni tou nejlepší mámou. Už tehdy věděla, že pouhé přijetí nestačí. Chtěla vybudovat skutečné pouto. A tak se rozhodla pro adoptivní kojení. Začala odsávat mléko, pila bylinky, hledala podporu u laktačních poradkyň. Laktace se jí zpočátku nedařila, ale nevzdala to. Po několika dnech se její dcera přisála – a všechno se změnilo. „Kojení není o mléku. Je to o napojení. O tom, že vás dítě přijme. A vy jeho,“ vysvětluje. Kromě vlastního mléka získávala i darované – oslovila jiné maminky a díky komunitě jí pomohlo dvacet žen. S pokorou a vděčností popisuje, že právě kojení jí pomohlo projít šestinedělím a vytvořit hluboké spojení.

Klára Vohrnová pomáhá dalším rodičům, kteří teprve čekají. Založila komunitní klub Láskyplná náruč, pořádá setkání, sdílí zkušenosti a propojuje adoptivní rodiny a přechodné pěstouny. Věří, že každé dítě si zaslouží přejít z bezpečné náruče do další – bez ztráty, bez chaosu, bez samoty: „Nejsme hrdinové. Jsme rodiče, kteří prostě touží být rodinou. Ale víme, že dítě potřebuje víc než jen přijetí. Potřebuje jistotu, že je chtěné. Že ho někdo miloval od začátku – bez podmínek.“

Dalšími tématy motivační vzdělávací konference Výzvy rodičovství byly například komunikace v rodině a význam pravdy pod vedením PhDr. Aleny Javůrkové, důležitost rodinných rituálů u zdravé večeře, kdy Karolína Risser vysvětlila, že je jídlo není jen jídlo a společná večeře není jen o tom se společně najíst. Ale je i o samotné přípravě, kdy děti vedeme k tomu, že jídlo se připravuje doma a i jeho příprava může být hezky strávený čas, možnost popovídat si. A pak samozřejmě samotné stolování jako kotva, tradice, čas, kdy odložíme moderní technologie a povídáme si, co jsme ten den zažili, a co nás čeká zítra nebo o víkendu. Poslední přednášející pak byla Mgr. Tereza Niková, která působí jako učitelka v mateřské školce a zároveň je vášnivou cestovatelkou. Porovnala tak, jak to chodí ve školství v různých zemích a kulturách. Pohovořila i tom, jak se jí podařilo v mateřské školce, kde působí, prolomit pravidlo, že u jídla se nemluví, ale naopak.