Svůj příběh se šťastným koncem představila také Klára Vohrnová, zakladatelka komunitního klubu Lásky plná náruč. Klára se letos na jaře stala adoptivní maminkou. Předtím byla dlouhodobou pěstounkou a celý proces osvojování prožila naplno, včetně náročných soudních jednání, čekání a strachu, že se adopce nemusí podařit. „Nejtěžší bylo setkávat se s děťátkem, na které jsem se jen jezdila dívat, ale musela jsem odcházet bez něj a modlit se, aby to vyšlo,“ říká. Když si svou dceru mohla 20. března konečně odvést domů, začala nová etapa – snaha být pro ni tou nejlepší mámou. Už tehdy věděla, že pouhé přijetí nestačí. Chtěla vybudovat skutečné pouto. A tak se rozhodla pro adoptivní kojení. Začala odsávat mléko, pila bylinky, hledala podporu u laktačních poradkyň. Laktace se jí zpočátku nedařila, ale nevzdala to. Po několika dnech se její dcera přisála – a všechno se změnilo. „Kojení není o mléku. Je to o napojení. O tom, že vás dítě přijme. A vy jeho,“ vysvětluje. Kromě vlastního mléka získávala i darované – oslovila jiné maminky a díky komunitě jí pomohlo dvacet žen. S pokorou a vděčností popisuje, že právě kojení jí pomohlo projít šestinedělím a vytvořit hluboké spojení.
Klára Vohrnová pomáhá dalším rodičům, kteří teprve čekají. Založila komunitní klub Láskyplná náruč, pořádá setkání, sdílí zkušenosti a propojuje adoptivní rodiny a přechodné pěstouny. Věří, že každé dítě si zaslouží přejít z bezpečné náruče do další – bez ztráty, bez chaosu, bez samoty: „Nejsme hrdinové. Jsme rodiče, kteří prostě touží být rodinou. Ale víme, že dítě potřebuje víc než jen přijetí. Potřebuje jistotu, že je chtěné. Že ho někdo miloval od začátku – bez podmínek.“
Dalšími tématy motivační vzdělávací konference Výzvy rodičovství byly například komunikace v rodině a význam pravdy pod vedením PhDr. Aleny Javůrkové, důležitost rodinných rituálů u zdravé večeře, kdy Karolína Risser vysvětlila, že je jídlo není jen jídlo a společná večeře není jen o tom se společně najíst. Ale je i o samotné přípravě, kdy děti vedeme k tomu, že jídlo se připravuje doma a i jeho příprava může být hezky strávený čas, možnost popovídat si. A pak samozřejmě samotné stolování jako kotva, tradice, čas, kdy odložíme moderní technologie a povídáme si, co jsme ten den zažili, a co nás čeká zítra nebo o víkendu. Poslední přednášející pak byla Mgr. Tereza Niková, která působí jako učitelka v mateřské školce a zároveň je vášnivou cestovatelkou. Porovnala tak, jak to chodí ve školství v různých zemích a kulturách. Pohovořila i tom, jak se jí podařilo v mateřské školce, kde působí, prolomit pravidlo, že u jídla se nemluví, ale naopak.
