Eva Hudečková o herectví, psaní a cestě za vnitřní svobodou

Určitě na samém počátku »bylo slovo«, fascinovalo mě od dětství. Básně a taky hudba, jíž jsem považovala za poezii psanou v notách. Obojí pro mě znamenalo vyjádření krásy. I divadlo a film byl především příběh, jež udával tón všem ostatním složkám, výtvarným, hudebním, režijním a hereckým a spojoval je v harmonický celek, v plnohodnotné dílo. Umění jsem vnímala jako božský projev lidského ducha, ať vzešlo z knih, z hudby či z celuloidového pásku. Toužila jsem vyprávět lidem úchvatné příběhy, oslovit jejich srdce. Obdivovala jsem skvosty naší kinematografie, Pyšnou princeznu, Vynález zkázy, Vlčí jámu, Vyšší princip a mnohé další. Tehdy se točily filmy s poctivým záměrem, nebyly stvořeny, ani prezentovány jako »kšeft«. Mnohé z nich vznikaly s nezměrným úsilím vyhnout se totalitní propagandě, usilovaly o pravdivou výpověď, posílené tradicí a dokonale zvládnutým řemeslem. Politický systém diktoval zpitvořenou podobu umělecké tvorbě, ale ne všichni tvůrci nátlaku podlehli. Dokázali se vymanit z pout. Konec padesátých let a celá šedesátá léta, se stala zlatou érou svobodomyslnosti, autentického a jedinečného sebevyjádření. Naše kinematografie sklízela vavříny na prestižních mezinárodních festivalech, stala se světovým fenoménem. Genialita, probuzená ve všech oblastech našeho ušlápnutého národa byla ohromující. Děly se zázraky, na jejichž počátku opět »bylo slovo«, vyřčené na III. sjezdu Československých spisovatelů. Obrodný proces se dal do pohybu a strhl mě s sebou. Od poloviny šedesátých let jsem dostávala první herecké příležitosti, osvícená doba byla příslibem, že se splní mé sny a stanu se zvěstovatelkou poselství velkých autorů. Byla jsem plná hrdosti, víry a naděje, že se účastním proměny národa, jež vynášel svou obdivuhodnou kulturu ke hvězdám.

»Kdo vystrkuje hlavu nad lesy, přijde o ni i s pačesy«, pravilo staré přísloví. A my jsme tehdy čněli tak vysoko, až se nám to vymklo z rukou. Srpen 1968 a vpád vojsk Varšavské smlouvy způsobil návrat do totality a po další dvě desetiletí pozastavil vývoj schopností i možností naší umělecké tvorby. Přesto se dokázala prosadit i v okleštěných podmínkách a vedle slabé produkce poplatné totalitním doktrínám, vznikla v sedmdesátých a osmdesátých letech vynikající díla, především v oblasti humoru a komedie. Měla jsem to štěstí, že jsem v řadě z nich hrála, poznala jsem vzácné bytosti a cítila jsem za to vděk. Přesto branže, jíž jsem milovala, ve mně vyvolávala pochybnosti, nenaplnila mé tužby, ani očekávání, a nakonec mě politické postihy přiměly vrátit se na počátek mé cesty, ke slovu. Nebylo jednoduché vydat se v pětatřiceti letech na další anabázi, ale doprovázel mě můj milovaný muž, jako anděl strážný, s jeho podporou a vírou ve mně, jsem v roce 1985 herectví vyměnila za psací stůl. Moje fantazie mě vedla na neprobádané území, svobodné a nekonečné jako vesmír, kde jsem se stala autorkou a svým vlastním pánem.

Kouzelné období jsem prožívala na samém počátku kariéry, jako patnáctiletá, kdy mě objevila a vyučovala režisérka Věra Jordánová na Lidové konzervatoři. Byla přísná, ale laskavá, věřila mi a brzy mě obsazovala do svých televizních pohádek. Na jejich základě jsem dostávala další nabídky. Velkým přínosem pro mě byla možnost poznat velikány herecké branže, Zdeňka Štěpánka, Františka Smolíka, Jiřinu Šejbalovou, Karla Högera, Olgu Scheinpflugovou, Miloše Nedbala, Marii Vášovou, Vlastu Fabianovou, Danu Medřickou… Vystupovali důstojně a působivě, každý ve svém osobitém stylu, nemávaly s nimi žádné módní trendy a vnucované vzory, měli v sobě sílu a pokoru. S úžasem jsem je pozorovala a naslouchala jim, vepsala jsem si je do duše nesmazatelným písmem, neboť jejich hluboké mistrovství odcházelo do nenávratna s jejich generací.

Další pokolení měla, vedle nesporných kvalit, jiný přístup k profesi, podle toho, jak umožňovala pokleslá či vypočítavá pravidla nové doby. Krásné období jsem zažívala na DAMU v divadle Disk, kde se konala absolventská představení našeho ročníku, nadaného a soudržného dobrými vztahy. Hrála jsem v Žebrácké opeře a v Noci vrahů, mými spoluhráči byli Káťa Macháčková, Jirka Lábus, Tomáš Töpfer, Lenka Machoninová. Obě představení provázel úspěch a ohlas, byla vyprodaná a naše očekávání převeliká. Přicházely nabídky z televize, z filmu a na hostování v divadlech. Vedle radostných zkušeností jsme poznávali, jak fungovaly »sliby, chyby«, omezující a zdrcující pro nás, snílky, byly nabídky rolí, či angažmá, podmíněné politickými požadavky. Dostala jsem férovou nabídku do Vinohradského divadla od ředitele Míky, ale reakce některých členek souboru byla odrazující. Jiná situace nastala v Národním divadle. Tehdejší šéf, Václav Švorc byl velmi vstřícný, ale vadila mu moje občanská »nezařazenost« a žádal, abych se vykoupila stranickou angažovaností. Nedokázala jsem mu vyhovět. Následujících pár »bezpodmínečných« sezon jsem prožila v dobrém rozmaru v Libeňském divadle a v divadle Jiřího Wolkera s milými a šarmantními kolegy, Marií Drahokoupilovou, Petrem Svojtkou a věrnou přítelkyní Táňou Radechovskou. Pak mě ředitel Míka přizval k hostování v Činoherním klubu, v těžké době, kdy se fenomenální scéna hroutila destruktivními zásahy politické zlovůle. Přesto jsem prožila nádherný rok na jevišti i v kruhu skvělých herců a přátel, Josefa Somra, Petra Čepka, Jirky Hrzána, Pavla Landovského a Martina Štěpánka. Pak jsem odešla. U žalostného zániku milovaného divadla jsem nebyla. Nepřenesla bych to přes srdce.

Nezapomenutelná setkání mi přinášelo natáčení komedií tandemu Vorlíček – Macourek, které jsem řadila ke světové filmařské elitě. Jejich společné dílo nemělo obdoby. Geniální scénáře, důvtipné triky šité na kolenou za kačku, a přitom tak účinné, role psané hercům na míru, aby plně rozvinuli své komediální schopnosti, a to vše se dělo v kouzelné pracovní atmosféře, podporující dobré vztahy a tvořivost. S láskou vzpomínám na Vladimíra Menšíka, Miloše Kopeckého, Jiřího Sováka, Stellu Zázvorkovou, Slávku Budínovou, Jiřího Valu, byli svéráznými osobnostmi, zdrojem ozdravující energie, ač sami zdravím nehýřili. Často šli do arény na pokraji sil, s bolestivými potížemi, aniž by si divák všiml, že s nimi něco není v pořádku. Tvrdili, že při vstupu na jeviště trápení ustane a rány se zavřou.

Zákeřné choroby mě připravily o nejdražší přátele. O skvosty herecké branže, nepřekonatelného vypravěče Vladimíra Menšíka a úžasnou Laďku Kozderkovou, posvěcenou několika výjimečnými talenty. Její živelné, a přitom kultivované komediální herectví a dokonale profesionální zpěv, za sebe nenašel náhradu. Zranilo mě, že oba odešli příliš brzy ze života, na place po nich zůstalo bílé místo. Strašně mi chyběli… jejich nekonečná laskavost, důvěrnost, upřímnost... Ale zůstali jsme v kontaktu, povídám si s nimi na dálku.

Také natáčení seriálu Kamenný řád, ve mně zanechalo silné dojmy, z věrohodné atmosféry na venkovském statku, kde se příběh odehrával, ze špičkového hereckého ansámblu složeného z ostravských herců, z večerních hovorů u vína a vyprávění příběhů o osudech komediantů, z nich většina upadla v zapomnění a z pár vyvolených se staly hvězdy prvních scén. Život ve své krutosti, ubohosti, dobrotě i kráse se v mnohém podobal seriálovému příběhu. Poutavý scénář manželů Zelenkových, nefalšovaná pravdivost a vysoká profesionalita, jež z Kamenného řádu vyzařovala, byla důvodem jeho obrovské sledovanosti a obliby. Hezké vzpomínky mám i na seriál Byl jednou jeden dům, na výkony herců, zamilovaných do svých dramatických postav, jež jim nabídl skvělý scénář pánů Daňka a Otčenáška. Dana Medřická hrála moji maminku, měla jsem ji moc ráda, v roli i v osobním vztahu. Vídaly jsme se i později, vždycky jsem měla blažený dojem, že jsem potkala moudrého, laskavého člověka.

Seriál Sanitka mě zaujal novátorskou předlohou, jež byla od počátku ostražitě sledovaná vedením televize, aby tam nevstoupila nepřijatelná témata emigrace či nihilismu a neodváděly pozornost od výsad normalizační dramaturgie. Moje role byla skvěle napsaná, na mou žádost ji pan Hubač rozšířil a vylepšil o řadu zajímavých psychologických momentů, jež dokreslovaly složitou povahu neurotické doktorky Houdkové. Připravil živnou půdu pro scény s mým mužem, jedinečným hercem, Otakarem Brouskem, jež pro mne znamenaly opravdovou žeň vzájemného porozumění a pochopení složitosti manželského života. Bohužel byly vystřiženy, ale pan Brousek pro mě zůstal jedním z nejcitlivějších a nevstřícnějších filmových partnerů. Mým obzvlášť milým působištěm bylo dabingové studio. Nejvíce jsem pracovala s vynikající režisérkou a mou celoživotní přítelkyní Marií Fronkovou na mnoha filmech a seriálech špičkové kvality. Dabovala jsem světové hvězdy, výborné herečky, za tehdejších velkorysých výrobních podmínek. Pracovalo se dlouho a přepoctivě, překlady a úpravy textů byly mistrovské, s ohledem na kouzla, jež v dodržení významu textu nabízela čeština. Mými dabingovými partnery byla herecká esa a velmi mě dojalo a poctilo, když jsem s mistry, jakými byli František Filipovský, Vladimír Brabec, Rudolf Hrušínský, Libuška Švormová a Eduard Cupák, obdržela v roce 1984 hlavní cenu k 25. výročí studia.

Nejvíc mi záleželo na atmosféře divadelních zkoušek, na průběhu představení nebo natáčení. Vadily mi rušivé elementy během práce, ať se jednalo o nepřipravenost, osobní nevraživost, o »srandu na place« nebo tápání režiséra, který »nevěděl, co chce«. Za zásadní jsem považovala přístup režiséra a ostatních zúčastněných tvůrců k dané látce. Kompetentní zaujatost posilovala a stmelovala celek. Za příznivých okolností jsem zažívala pocit souznění, že jsem článkem fungujícího organizmu, z něhož vzejde kvalitní dílo. Neméně důležitá byla souhra s ostatními postavami. Odrazovaly mě »bezkontaktní vztahy«, samožerové zahledění jen do sebe nebo exhibicionistické výstupy sólařů na úkor spoluhráčů. Smutná podívaná byla na zoufalce, jež bez zaujetí odříkávali svou roli, jen aby dostali honorář. Obávám se, že herec nikdy není docela svobodný, je hříčkou osudu a zaměstnavatelů, jež ho mají v rukou. Se svobodou je to těžké. Je snesitelná, když ji s vámi sdílejí lidé stejného druhu.

Každý způsob, jež v člověku vyvolává pocit lidskosti, souznění a soucitu s jinými bytostmi, pokládám za nezbytný a spásný. Dává světu naději. Silná kniha zasáhne naše srdce, stejně jako krásný film nebo přesvědčivé divadelní představení. Jsou to tři tváře umění, stvořené ve stejném duchu. Mým uctívaným autorem je Stefan Zweig. Jeho román Netrpělivost srdce ve mně zanechal nesmazatelné dojmy. Před několika lety jsem viděla dramatizaci tohoto díla v režii Daniela Špinara v Národním divadle. Byla jsem představením uchvácená, naprosto vyvedená z míry, jako by rotující scéna, na níž se příběh odvíjel, přiváděla diváka do psychické závrati, jako by zkoušela, co vydrží jeho křehká, nestabilní tělesnost. Herecké výkony hlavních představitelů, Radúze Máchy, Pavlíny Štorkové a Vladislava Beneše, byly fascinující. Lidé cítí a uvažují po svém, těžko určit způsob, jež zasáhne jejich nitro. Na některé má větší vliv reklama a vtíravé kousky influencerů. Vážím si každého hodnotného vzkazu, čím víc účinných způsobů se najde, aby lidé prozřeli a polepšili se, tím lépe pro ně i pro svět.

Ano. Jsem přesvědčena, že do každého člověka Bůh vtělil dar lásky. Ale ne všichni o něj stojí. Jako by láska byla přítěží nebo prodělkem. Vždyť vyžaduje věrnost, oddanost a oběť… Kdo je toho schopen? Lidé bývají sebestřední, lakotní a vypočítaví! Příliš toho chtějí a málo dávají. Myslí jen na sebe a nedokáží se podělit. Školy je naučí psát, číst, počítat, obchodovat, investovat, podnikat, politikařit, ale málokterá je nabádá, aby využili největšího daru, jež jim byl dán… schopnosti lásky. Lidstvo onemocnělo nenávistí, neboť zázračný Boží vklad arogantně zatracuje. A jestliže nesjedná nápravu, bude epidemie nelásky příčinou jeho konce.

Myslím, že čas na takový příběh už nastal. Dokončila jsem první knihu svých vzpomínek, ale zůstalo jich nevyřčených ještě mnoho. Jsou mapou i zpovědí mého života, dějinami mé země, pevnou vírou v uplatnění Božích vloh i geniality skryté v jejím potenciálu, nadějí vloženou do slov modlitby za vítězství pravdy a pospolitosti, jež je jedinou cestou k naší obrodě a lepší budoucnosti.

Pocit štěstí, že naše duše a myšlenky spolu harmonizují. Že si rozumíme a vidíme svět z podobného zorného úhlu. Porozumění je vzácná přízeň, přející a mírumilovná. Moji čtenáři mi přinášejí dar náklonnosti. Je to pro mě velká odměna.

Neodvažuji se na to ani pomyslet. Jakmile jednu věc změníte, uvedete do chodu netušené okolnosti, s nepředvídatelnými výhybkami a konci, a záhy vás může vzpoura proti osudu mrzet. Život nám občas přichystá těžké zkoušky, možná napomáhají našemu růstu, třeba jsou trestem za naši pýchu, závist nebo lenost, možná jsou výchovným políčkem za trampoty, jež působíme jiným, možná bolestí, jež náš naučí soucitu s trpícími. I když jsem přesvědčena, že jsem se mohla »chytře« vyhnout mnohým ranám, kdybych nebyla tak důvěřivá a včas uhnula, ničeho nelituju. Vždyť i z kamenů, jež po vás nepřátelé házejí, můžete vystavět dům.

Ztratilo se vlastenectví, přejícnost, smysl pro pravdu a soudný rozum, vztah ke kulturním hodnotám, nedostatečně podporovaným a zaměněným za přeplacené diletantství. Čím to můžeme nahradit?... Vzchopit se.

Žít v pohádkové říši krále Miroslava. Každé dítě ten příběh zná, ví, co se dělo v »Půlnočním království«, k čemu to vedlo a jak to nakonec dopadlo. Bylo by fajn, kdyby si z toho vzali ponaučení i zapomětliví dospělí.