Jak se z rozhlasové moderátorky stala spisovatelka žiící na jihu Itálie: Blanka Malá o své knize Láska ve špičce italské boty

Neměla jsem vůbec žádné ambice psát knihu nebo stát spisovatelkou. Vyžádali si to tak trochu moji přátelé a známí, kteří věděli, že jsem ve svém životě udělala velkou změnu a odstěhovala se na jih Itálie, ale nevěděli důvody a nic, co tomu předcházelo. Na svém facebooku jsem jen občas sdílela postřehy ze země, která je oblíbenou dovolenkovou destinací a pod jedním příspěvkem se loni v létě objevil komentář, abych psala alespoň blog. To jsem odmítala a následoval komentář s návrhem, ať to tedy sepíšu do knihy. Jedním z přátel, které na FB mám, je Marie Palenčárová z nakladatelství Kazda a právě ona mě povzbudila k tomu, abych svůj autobiografický příběh poslala nakladateli. Stalo se, pana Václava Kazdu můj osobní příběh zaujal a na podzim loňského roku jsme se dohodli na spolupráci. Začala jsem tak psát svoji první knihu….

Knížku jsem napsala opravdu v rekordním čase, alespoň podle ohlasů těch, kteří mají co dočinění se psaním knih. Nakladateli jsem poslala první kapitolu koncem léta, v říjnu jsme se sešli a domluvili se na spolupráci, v listopadu jsem začala psát a do toho přišly Vánoce, kdy není čas vůbec na nic a všichni jsme ve spěchu. Začátkem ledna jsem tak měla pouhých sedm kapitol. V lednu jsem se ale naplno začala věnovat psaní a 3.3.2023 odeslala nakladateli hotový rukopis se 24 kapitolami plus 11 recepty italských dobrot. Kniha tak vznikla čistého času za pouhé tři měsíce.

Postavu Anny jsem nemusela vytvářet, stejně tak jako všechno, co je v knize napsáno. Anna je má nemladší dcera a kniha Láska ve špičce italské boty je opravdu autobiografická na 99%, změnila jsem v ní jen příjmení dvou postav, právníka a lékaře. V knize je popsán určitý úsek mého vlastního života, který byl pro mou rodinu, ale především pro mě samotnou, velmi zásadní. Najdou se v ní nejen mé děti, příbuzní a kamarádi, ale i rozhlasoví kolegové.

Nemám oblíbenou nebo méně oblíbenou kapitolu. Samozřejmě se mi některé momenty popisovaly těžce, syndrom zavrženého rodiče bývá bolestný, a když jsem se k tomuto tématu v knize vracela, prožívala jsem si ho znovu a padaly i slzy. Naopak popisování toho, jak mě italská „skoro tchýně“ nutí dělat tagliatelle na násadě od koštěte, bylo i zpětně velmi úsměvné a mé čtenáře tato kapitola, věřím pobaví. Knížka je o životě, který je barevný a nic v něm není bílé nebo jen černé. Ráda sice vzpomínám na psaní o těch hezčích dnech zalitých sluncem, ale i dny a situace, kdy vám je do pláče a které jsou součástí knihy, zpětně považuji za dobré, protože mě mnohému naučily a posunuly tam, kde jsem dnes.

Život na jihu Itálie je diametrálně odlišný od toho ve Východních Čechách, kde jsem žila. Je to dáno mentalitou i podnebím. Na to, popsat rozdíly těchto dvou zemí, by mi nestačil ani celý Váš časopis. Čechy jsou mým domovem, narodila jsem se tady. Spíš než fascinují bych řekla, že mi přirostly k srdci tak nějak přirozeně, přece jen jsem v nich prožila velkou část svého života. V Itálii jsem teprve dva a půl roku a tak mě každý den něčím překvapuje. Na Apeninském poloostrově mě fascinuje především jeho historie, myslím, že ani po deseti letech pobytu ji celou nepoznám. Uchvátila mě rozmanitost této země a především její kontrasty. Horské masivy, které se zdvihají přímo od pláží, chudé čtvrti, plné domečků s polorozpadlými okenicemi a honosné vily zasazené do středomořské vegetace… a široké promenády s uličkami úzkými sotva tak na projetí Vespy. Mám tu výhodu, že jsem už od studentských let obdivovala vše italské. Začít žít v této zemi, tak pro mě nebylo nijak složité. Nakonec, splnil se mi můj letitý sen mít domovy dva, jeden v Čechách a jeden v milované Itálii.

Zpětná vazba od čtenářek na moji knihu přišla velmi brzy a stejně rychle s ní přišla žádost i o pokračování. Moje první knížka končí ve chvíli, kdy jsem přestěhovaná na jih Itálie a žiji docela jiný život, než jako manželka, matka dvou dospělých dětí, dospívají dcery a moderátorka veřejnoprávního rádia v Hradci Králové. Čtenářky by tak rády věděly, kam se posunul vztah s nejmladší dcerou a jak se mi v italské rodině, do které jsem se integrovala díky vztahu s o 17 let mladším Italem, žije. V současné době tedy píšu pokračování mé knihy a když vše dobře půjde, jak jsme si s nakladatelem naplánovali, na jaře by měla mít Láska ve špičce italské bioty, knižní sestřičku.

Spisovatelské vzory nemám a ke knihám mám hezký vztah už od dětství, kdy byly neodmyslitelnou součástí každých Vánoc. Když jsem se stěhovala do Itálie, knihovnu jsem si ale nestěhovala. Přivezla jsem si na jih jen pár oblíbených knih, Jirotkova Saturnina, Zvonokosy od Gabriela Chevalliera a tetralogii Geniální přítelkyně od Eleny Ferrante. Z knížek dávám přednost pohodovému čtení, nemám ráda krimi ani sci-fi. Čtu ráda, jen najít ten čas! Když už si ho najdu, snažím se studovat stále ještě italštinu, přece jen mám v tomto jazyce mezery, zvlášť v gramatice. Ráda bych si v italštině četla i knihy, zatím mám na kontě pouze Malého prince, historii města Tropea a Cyrana z Bergeracu. To, co si plánuji nadělit letos pod stromeček, je knížka Aleny Činčerové a Barbory Jarošové Kinské, Modrá krev.

Já sama se stále považuji za spisovatelské „ucho“ a začátečníka, na oslovení „spisovatelka“ si stále ještě zvykám. Nemohu tak dávat rady ostatním, tedy alespoň si to myslím, že je potřeba nasbírat ještě další, spisovatelské zkušenosti, abych někomu mohla být příkladem. Jediné, co bych chtěla z mé pozice začínající spisovatelky poradit, ti kteří chtějí psát autobiografické příběhy je to, aby se snažili být ve svých příbězích maximálně upřímní. Autobiografické znamená podle mě pravdivé a toho by se měli za všech okolností držet, fikce je pro jiné žánry. Psát pravdu není mnohdy jednoduché, i já jsem měla pochybnosti, jestli je dobré sdílet osobní, citlivé a někdy i velmi nepříjemné situace a popisovat je tak, jak se dějí. S odstupem času mohu říci, že ano, protože se nedějí jen vám, ale i ostatním, jen o tom ti druzí nemají odvahu mluvit, natož psát. Vy jim svou upřímnou zpovědí můžete mnohdy dodat sílu, a především naději, že existuje možnost změnit svůj život k lepšímu.

Odpověděla jsem na to tak trochu v předchozí otázce. Bylo by fajn, kdyby se čtenáři u mé knihy nejen pobavily a jejím prostřednictvím poznali jih Itálie i z jiné stránky než z té cestovatelského průvodce, ale také se přestali bát plnit si své sny i v pozdějším věku. Ráda bych, aby pochopili z mé knížky i to, že v našem životě je důležitá a zároveň hodně opomíjená sebeláska. U té bychom měli začít všichni.

Luxus? To se samozřejmě s věkem a přibývajícím rozumem a nepřenosnými zkušenostmi hodně změnilo. Před pár lety pro mě znamenal luxus vlastnit kabelku od Louis Vuitton a Gucci, dnes je to především svoboda rozhodovat se o tom, kde a jak budu trávit svůj čas. Za velký luxus považuji přístup k dobré zdravotní péči u nás, v České republice, zvlášť když mám srovnání s jihem Itálie. A v neposledním řadě luxus je dělat to, co mě baví…