Nahlédněte se spisovatelkou Blankou Malou na jeji očekávanou novinku Srdce nemá vrásky, která je pokračování úspěšné knihy Láska ve špičce italské boty

Nešlo tolik o inspiraci jako o slib čtenářkám, které mě hned po vydání knihy začaly psát a dožadovaly se pokračování. Nebylo jich málo a měly jedno společné. Knihu přečetly jedním dechem a bylo jim líto, že příběh skončil. Chtěly vědět, jak pokračuje, jak se situace vyvíjí mezi mnou a Annou a jestli už v italské rodině mého partnera odhalili můj skutečný věk. Při jednom z rozhovorů jsem slíbila, že v létě si zkusím sednou do stínu pod olivovník a budu psát pokračování. A sliby se přece mají plnit nejen o vánocích! A tak se i stalo. První kapitolu jsem opravdu začala psát na konci léta pod nejstarším olivovníkem, který máme na zahradě v Kalábrii.

Moje hlavní postava se nemusela nijak vyvíjet, stačilo si jen zavzpomínat na podzim roku 2021. V Kalábrii jsem už žila pár měsíců, je to autobiografický příběh a tím pádem jsem si nemusela nic vymýšlet. Stačilo se jen ohlédnout zpátky v čase. V první knize příběh končí v září roku 2021 a moje druhá kniha na toto období přesně navazuje. Tudíž se s hlavními hrdiny potkáme koncem září 2021, kdy jim společné plány trochu zkomplikuje jedna nečekaná událost. A samozřejmě se od ní odvíjí další děj, který čtenáře přenese z horké Kalábrie a špičky italské boty, až na samý sever Itálie, do Dolomit. Ale nebojte se, do horké Kalábrie se hlavní postavy knížky, Blanka a Agostino, zase vrátí a vy s nimi poznáte další zajímavá místa i tradice italského jihu.

Byl hodně podobný tomu předešlému, opět jsem se v myšlenkách vracela zpět v čase a znovu si představovala situace, které se mi staly před třemi lety. Stejně tak, jako tomu bylo u první knihy, sebou vzpomínání neslo emoce a tak jsem někdy dopisovala kapitolu uplakaná a někdy naopak rozesmátá. Ten tvůrčí proces při psaní se lišil snad jen tím, že jsem měla o něco víc času než poprvé, kdy jsem svůj knižní debut napsala za pouhé tři měsíce. Tentokrát jsem měla na knihu půl roku. Pár kapitol vzniklo v létě pod olivovníkem, pak jsem si dala pauzu a rozepsala se zase až zase v zimě, kdy bylo víc času a klidu na psaní.

Za klíčový moment v knize považuji nejen zdravotní komplikaci, která se stala jedné z hlavních postav ale rozhodně i moment, kdy se v tradiční, italské rodině dozvěděli skutečný věk hlavní hrdinky.

Nerozhodovala jsem se, které prvky jsou důležité více a které méně. Kniha mapuje další rok mého života v Itálii a snažila jsem si vzpomenout na všechny důležité situace bez toho, abych přemýšlela o tom, který z nich pro čtenáře bude nebo nebude poutavější. Samozřejmě popisuji především život můj a mého partnera, ne celé mojí rodiny. Mám dospělé děti, které mají své životy a své partnery a i když jsou mojí nezbytnou součástí, jejich soukromí zmiňuji jen okrajově.

Výzva to byla každopádně a dokud nemáte zpětnou vazbu od čtenářů, stále se vkrádají pochybnosti, jestli je kniha zaujme. Při té první jsem to příliš neřešila, nelámala jsem si hlavu tím, jak ji čtenáři přijmou a už vůbec jsem nepočítala s tím, že se stane během půl roku bestsellerem. To bylo příjemné překvapení. U druhé knihy, přiznám se, už tam určitá zodpovědnost je. Nechcete jako autor volného pokračování svého knižního debutu zklamat především ty, kteří byli nadšení z vaší první knihy a od té druhé mají už určitá očekávání. Chtějí, aby byla stejně dobrá jako ta první anebo ještě lepší a proto je to těžší. Je to podobné jako u filmu, první díl se líbí a druhý může být úplný propadák. Každopádně jsem nepsala pokračování líbivého románu, ale skutečný příběh. Při něm si kapitoly vylepšovat opravdu nemůžete, když chcete psát o tom, co se opravdu stalo. Výzva nezklamat své čtenáře tam určitě je. Radost, na kterou se mě ptáte, se myslím dostaví až ve chvíli, kdy knihu budu držet poprvé v ruce.

Jaký dopad má italská mentalita na věkově nesourodý, partnerský vztah nechci příliš prozrazovat, koneckonců se to dočtete v knize. Mohu snad jen zmínit, že se rozhodně do příběhu promítá, bez toho by to ani nešlo. Jižní Itálie je hodně tradiční ve všech směrech a jestliže tam chcete žít, očekává se od vás, že rytmus jižanů a jejich zvyky i tradice budete respektovat, což se cizince, která je navíc ateistka, dařit vždy nemusí. Čtenáře rozhodně nechávám v knize nahlédnout do opravdové, kalábrijské rodiny se vším, co k tomu patří.

Nemám to tak, mám ji ráda jako celek a těším se na ni stejně tak, jako jsem se těšila na svou první knihu. Je to podobné jako s dětmi. Na svém dítěti nemáte ráda víc jeho vlasy než třeba jeho oči. Milujete na svých dětech přece každičký centimetr! A tak mám své knihy ráda od první stránky do té poslední. Co bych ale ráda zdůraznila, je skvělá práce Kristýny Frankové, která dokázala, stejně tak jako u první knihy, přesně přetavit moje představy do ilustrací i na obálku. Ty se mi líbí moc.

Poselství? To je myslím už samotný název knihy nebo bych si to alespoň tak přála. Bylo by fajn, kdyby si po přečtení mé knihy čtenáři uvědomili, že nejsme na lásku nikdy staří a můžeme se zamilovat klidně i v šedesáti, když je do koho! A pokud je k nám v tomto ohledu život přívětivý a nabídne nám možnost znovu milovat i v pozdním věku a třeba i někoho mladšího, neměli bychom se ohlížet na konvence nebo na řeči ostatních, že ideální věkový rozdíl mezi partnery je jeden až tři roky. Láska nezná překážek. Pravděpodobně se při větším, věkovém rozdílu nevyhnete okolním pohledům, ale jako u všech věcí v životě, neexistuje žádné zlaté pravidlo, které byste měli dodržovat. Statisticky doporučený věkový rozdíl partnerů se snaží pouze analyzovat vztahové vzorce, nikoli je vytvářet. Co je na lásce prokazatelné, že s ní rozhodně pookřejeme, omládneme a staneme se šťastnějšími! Na lásku nejsme nikdy staří, tlustí nebo oškliví. To jsou jen výmluvy, proč život nezkusit žít naplno!

Pokračování? Asi nemám v plánu psát o svém životě patnáct knih /smích/ I když…rozhodně by bylo o čem psát, i loňský rok v Itálii pro mě byl plný překvapení a zajímavých situací. Když žijete v nové zemi, myslím že prvních deset let stále nasáváte jako houba. Všechno kolem vás a je tak jiné a nové, že o náměty na další kapitoly rozhodně nouzi nemám. Itálie je rozmanitá země, odjakživa k sobě přitahovala pozornost všech národů, takže není vyloučeno, že se o ní v budoucnosti ještě rozepíšu. Moje druhá knížka obsahuje, stejně tak jako ta první, italské recepty a tak se teď téměř nabízí napsat kuchařskou knihu, kde by měli čtenáři všechno pohromadě i s obrázky. Od loňska si střádám recepty a i letos mám v plánu nakouknout do kuchyní kalábrijských hospodyněk. Od plánů někdy není daleko k realizaci, takže až bude připravená k vydání, určitě vám dám vědět! Jinak si píšu do šuplíku krátké povídky, jsou to taková malá, soukromá zamyšlení. Líbila by se mi v budoucnu kniha povídek, kterými si budou čtenáři krátit čas třeba v čekárně u lékaře. Zkrátka, nápadů by bylo dost, ale teď je mojí prioritou druhá knížka, kterou chci uvést do života co nejlépe. Aktuálně mě koncem května čeká natáčení audioknihy Srdce nemá vrásky a na to se už moc těším, protože se díky tomu se na chvilku zase vrátím k mé celoživotní lásce – rozhlasovému mikrofonu.

Za luxus považuji každý den, kdy se ve zdraví probudím a mohu dělat to, co mě baví.