Jaká je práce architektky Jany Mastíkové

Řekla bych, že architektura je komplexní obor, ve kterém jsem mohla spojit vše, co mi šlo – matematiku, prostorovou představivost, kreslení a kreativní myšlení. Rodiče mi radili, abych si vybrala něco „pořádného“ ve smyslu toho, abych zúročila své schopnosti, aby mě to bavilo a mělo to smysl nejen pro mě, ale i pro ostatní, jinak se budu trápit. Už jako malá jsem z okna auta koukala hlavně na města a stavby, z čehož si doteď děláme legraci, protože jsem byla samé „domečky, domečky…“. Volba oboru tak byla jasná.

Já to mám celkem evidentní, za mou prací vidím hotové stavby, což je ten nejlepší pocit a potěšení. Na druhou stranu profese architekta sice nabízí prostor pro určitou seberealizaci, zhmotňování svých snů a myšlenek, ale sama bych to určitě nezvládla. Proto mě na mé práci těší i spolupráce s týmem mých skvělých a inspirativních kolegů. Něco po nás zůstává, to je hezké, ne? A je to tím větší, čím schopnější a pevnější jako tým jsme. Těší mě, že to se nám v LOXIA dlouhodobě daří.

To se nedá takto jednoduše generalizovat. Upřímně si myslím, že neexistuje místo nebo zadání, se kterým bychom si neporadili. Vždy je důležité místu a zadání filosoficky rozumět a zároveň pochopit a vcítit se do lidí, kteří ho budou v budoucnu užívat. A proto abyste pochopili lidi, musíte znát náturu národa, jeho historii, zvyky i předsudky. Jen tak má člověk šanci vytvořit něco, co do daného místa skutečně patří.

Architektura jako celek se neustále vyvíjí, nezastávám názor, že všechno, co šlo vymyslet, již bylo vymyšleno. Máme nekonečno možností. Co mě ale možná trošku mrzí, je to, že v Čechách se nedaří stavět odvážné a progresivní stavby. Za vrchol moderní architektury zde považujeme Tančící dům, který byl postaven před třiceti lety. Je to obrovská škoda a já často přemýšlím, proč jako národ nejsme tolik sebevědomí a odvážní, abychom se pod to dokázali podepsat. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Raději ujdeme milion malých krůčků než jeden velký skok. Zrovna včera jsem přemýšlela nad tím, jak bychom se jako národ zachovali v případě ruské invaze. Ukrajinci jsou tak odvážní a stateční, že mě až zamrazilo při představě, jak bychom se v jejich situaci zachovali my. Ta situace tam je otřesná, ale pokud si z ní něco vzít, tak tuto odhodlanost, odvahu a přesvědčení nevzdat se.

Co se týče odvahy, tak se můžeme určitě inspirovat právě na Ukrajině, a přemýšlet nad tím, zda nejsme jako západní společnost již přespříliš rozmazlená z blahobytu a zda bychom ho dokázali odložit na úkor vyšších hodnot. Ale pokud bych se měla zaměřit čistě na architekturu, tak například Holandsko nebo Dánsko se nebojí do svých měst vnášet odvážné až experimentální stavby. Neumím přesně říct, proč jsou to právě oni, ale z jejich měst lze cítit, že využívají každé možnosti pro ten pomyslný velký krok dopředu. A když se něco za 30 let ukáže jako špatné, tak to prostě vezmou a přestaví. Nedělají z toho vědu a architektury se nebojí, klidně namalují náměstí narůžovo.

Jsme sehraná parta lidí, která se opírá o zkušenosti 25leté firmy, ale zároveň hledí do budoucna. Je skvělé poradit se s někým, kdo má za sebou obrovskou praxi a byl u zrodu stovky projektů. Nejde však žít jen minulostí, a tak mě těší, že jsou mezi námi i velmi mladí architekti. Náš kolektiv je také hodně mezinárodní, což nám rozšiřuje obzory a diskuze nad návrhy jsou o to pestřejší. Jsem šťastná, že jsem právě v této firmě hlavní architektkou. LOXIA je značka, pod kterou chci tvořit a toužím se neustále zlepšovat, abychom mohli tvořit ještě větší a ještě složitější objekty. U nás i ve světě. Víme, kam kráčíme a mě velmi baví držet tento vytyčený hlavní směr.

Nezaměřujeme se na jeden druh staveb, ale děláme vše od veřejného prostoru, rezidenčního bydlení až po budovy občanské vybavenosti. Nevyhraňujeme se, což dělá z LOXIA firmu poskytující komplexní servis. Nejvíce pyšná jsem na jeden z našich posledních projektů, kterým je nová radnice pro Prahu 12. Podle mě se opravdu povedla. Je důstojná, ale zároveň přívětivá. Byla postavena v rekordním čase, těmi nejmodernějšími způsoby projektování a svou udržitelností myslí i na budoucnost.

Zvlášť v dnešní době dbám na to, abych si vážila našich možností a svobody. Abych rozlišovala to, co je skutečně důležité, od toho, co se jako důležité jen tváří.

Ano, je to tak, cestování mi rozšiřuje obzory. Čerpám při něm ohromnou inspiraci, baví mě sledovat tamní život a jen tak pozorovat jiný životní styl. Snažím se někam vycestovat alespoň jednou za čtvrt roku, i kdyby to mělo být na víkend, naposledy jsem byla například v Belgii.

Luxus je pro mě především svoboda, která nám umožňuje cestovat, věnovat se své práci, všemu, co nás baví, a to bez ohledu na to, abychom řešili základní existencionální otázky bytí nebo toho, zda jsou naši příbuzní v pořádku. Myslím, že si toho dostatečně nevážíme.