Jana Poncarová: Luxus pro mě znamená čas a spánek

Ve Vašich knihách dostávají prostor ženy, jejichž osudy by jinak snadno zapadly. Co Vás na určitém životním příběhu přiměje říct si: o tomhle musím napsat?

Mezi mnou a příběhem musí přeskočit jiskra. Příběh mi nedá spát, chci se mu dostat pod kůži, kladu si otázku, proč se určité věci staly. Přesně si například vzpomínám na moment, kdy jsem se rozhodla, že budu vyprávět osud plzeňské hoteliérky Eugenie. Její syn George Janeček, kterého jsem potkala náhodou při své cestě po Spojených státech, mi řekl: moje maminka nikdy nebyla šťastná. Proč, ptala jsem se. Tak krásná žena, která měla na první pohled všechno, nebyla šťastná? Když se zpětně dívám na své hrdinky, každá z nich měla silný životní příběh, každá z nich byla jiná, každá mě svým způsobem fascinovala a inspirovala.

Píšete romány i knihy postavené na dokumentech a svědectvích. Podle čeho poznáte, kdy příběh potřebuje románovou volnost a kdy je lepší nechat mluvit fakta?

Vždy se snažím, aby v románech byla přesná historická fakta. Řeším například i takové věci, zda se už používal určitý druh látek a podobně. Nicméně, pořád jde o romány, takže je zde prostor pro fabulaci. Opět si jako příklad vypůjčím román Eugenie. Zásadním momentem příběhu je osudový nálet na hotel Continental. Znala jsem v tomto ohledu historická fakta: kdy a jak nálet probíhal, kdo v krytu zemřel, co se dělo před a po náletu, jaké věci si s sebou lidé zpravidla do krytu brali. Nicméně volnost jsem měla ohledně samotného popisu tragické události, představovala jsem si, co si asi postavy naposledy řekly, jak během náletu reagovaly, jaká panovala atmosféra.

Když srovnáte práci na svém debutu Podbrdské ženy s dnešními knihami, co se ve Vašem způsobu psaní nejvíc změnilo?

Když píšete první román, nevíte, jak na to, neznáte spisovatelské řemeslo. Vůbec jsem netušila, zda prvotinu dokončím. U dalších knih už víte, co vás čeká, ale stále se učíte. Aspoň já to tak mám. S každou knihou prožívám náročné momenty. Nejtěžší bývá pověstná první věta. Samozřejmě stále zažívám tvůrčí krize, kladu si otázku, zda to celé k něčemu bude. Už ale vím, jak s tím pracovat. Například si dám pauzu, jdu se projít, nechám volně plynout myšlenky a pak se k práci opět vrátím. Myslím, že s každým dalším románem je mé psaní stylisticky čistší, v prvních knihách jsem kladla větší důraz na popisy, nyní se snažím lépe propracovat dějovou linku.

Píšete o lidech, kteří skutečně žili. Je něco, co byste jim jako autorka nikdy nepřipsala, i kdyby to pro příběh fungovalo?

Při práci na knize myslím na to, že ti lidé skutečně žili, a to je velká zodpovědnost. Sedím u svého psacího stolu, v klidu a míru, piju kafe a znovu s nimi prožívám náročné osudové okamžiky. Snažím se k hrdinkám a hrdinům přistupovat s respektem, úctou, nechci jim ublížit, zároveň chci ale popravdě odvyprávět příběh. Každý z nás má světlé a stinné stránky a aby byl příběh uvěřitelný, musí zaznít i to méně líbivé. Nikdy bych si u skutečných postav nevymýšlela, nenapsala o nich nic, co bych neměla podložené z rešerší. Což je ale samozřejmě do jisté míry limitující. Proto jsem u některých svých románů sáhla po smyšlené hrdince. Příkladem je Nultá hodina, kde jsem Hedviku Adlerovou stvořila na základě příběhů několika žen.

Příběh Věrky Kohnové jste přiblížila dospělým i dětem. Co jste při druhém vyprávění musela změnit a co naopak muselo zůstat?

Když jsem se rozhodla, že budu psát o Věrce Kohnové pro starší děti, vypustila jsem zcela její smrt. Z knihy je zřejmé, že Věrka doopravdy nežije, ale nechtěla jsem popisovat, jak umírá za šílených okolností. Konec knihy je pak optimistický, nadějeplný.

V Neviditelných minutách se setkávají dvě spisovatelky z různých dob. V čem Vám Božena Němcová při psaní připadala nečekaně blízká?

Než jsem si udělala pořádné rešerše, nikdy mi doopravdy nedošlo, že v době, kdy Božena Němcová psala, řešila to samé, co současné spisovatelky: handrkovala se o honoráře za knihy, čelila kritice svého díla, byla si nejistá, pochybovala. Přesto měla nutkání psát dál. V tom jsem jí velmi rozuměla.

Který moment z Neviditelných minut se Vám psal nejobtížněji a proč?

Asi dvakrát jsem přepisovala dějovou linku, která vypráví o současné spisovatelce. Pootevřela jsem totiž něco ze svého soukromí a dotýkala jsem se témat, která ve mně byla ještě živá. Něco z toho znovu bolelo, ale bylo nutné to napsat.

Stalo se Vám, že jste při práci na některé knize změnila vlastní názor na její téma nebo postavu? Co Vás k tomu přivedlo?

Když jsem psala Herečku, která vypráví příběh prvorepublikové avantgardní herečky Jarmily Horákové, myslela jsem si, že budu psát o mladé ženě, která je plná sebevědomí. Jarka tak na první pohled skutečně mohla působit. Nicméně byla velmi citlivá, nejistá, pochybovala o sobě. Navenek působila jako usměvavá a energická dívka, ale její deníky, které vyšly posmrtně, jsou melancholické, což se promítlo i do atmosféry knihy.

Jaká čtenářská reakce Vás přiměla podívat se na některou vlastní knihu jinak?

Upřímně musím přiznat, že mě překvapilo, jak některé čtenářky dokázaly odsoudit Eugenii. Vdávala se z donucení, svého manžela nikdy nemilovala, netoužila stát se matkou, což se promítlo do jejího vztahu k dětem. Nejde říct, že by je neměla ráda, jen si prostě neužívala mateřskou roli. Měla jsem tendenci ji obhajovat, ale nakonec jsem zjistila, že se na hrdinky a hrdiny knih každý z nás dívá svým pohledem, promítá si do nich svůj názor, své pocity. Přemýšlela jsem nad tím, jestli bych knihu napsala jinak. Nenapsala. Chtěla jsem příběh vyprávět tak, jak jsem ho slyšela.

Co pro vás znamená luxus?

Čas a spánek. Mému synovi budou zanedlouho dva roky a musím říct, že to byly velmi intenzivní dva roky plné lásky, ale také únavy. Uvědomila jsem si, jaký je to luxus, když se můžu vyspat, najíst se, dát si sprchu, umýt si vlasy, mít pár nerušených minut pro sebe.