Knižní novinka Mušlenčiny léčivé příběhy - třináctá komnata s autorkou knihy, Romanou Suchou

Ve své praxi klinické psycholožky se denně setkávám s vážnějšími tématy, která ovlivňují životy dětí i dospělých – závislosti, sebepoškozování, poruchy příjmu potravy či ztráta smyslu. Právě proto jsem cítila potřebu využít vílu Mušlenku jako průvodkyni těmito citlivými oblastmi.

Děti už Mušlenku znají, mají k ní důvěru – a právě to z ní dělá ideální postavu pro osvětu, prevenci i terapeutickou práci. Mám velikou radost, že si našla cestu do dětských srdcí, kde pomáhá posilovat sebeúctu, rozvíjet emoční inteligenci a hledat světlo i ve složitějších chvílích.

Nejnáročnější na zpracování pro mě byla právě tato poslední kniha – Mušlenčiny léčivé příběhy – Třináctá komnata. Je určena dětem z běžné populace, ideálně ve věku těsně před pubertou, kdy jsou stále vnímavé k obraznému a metaforickému jazyku, ale zároveň už začínají řešit složitější emoční a sociální témata.

Výzvou bylo najít způsob, jak otevřít velmi citlivá témata – jako jsou závislosti (na alkoholu, drogách, ale i digitální závislost), sebepoškozování nebo poruchy příjmu potravy – a přitom zachovat srozumitelnost, bezpečí a naději. Dětem jsem chtěla ukázat, jak mohou být zlákané „temnými bytostmi“ – což jsou metafory pro různé destruktivní vlivy – ale zároveň jim dát oporu a nástroje, jak se těmto silám postavit.

Kniha je rozdělena do dvou částí. V první části najdete pohádky, které tato témata zpracovávají jazykem přístupným dětem. Druhá část obsahuje praktické pracovní listy s prvky dialekticko-behaviorální terapie (DBT) – například krizový plán, zklidňující techniky a jednoduché návody, jak si pomoci v náročných chvílích. Protože nestačí jen říct, co nedělat – důležité je také nabídnout, co dělat místo toho. Co opravdu pomáhá.

Pohádky jsou silným terapeutickým nástrojem. Promlouvají k nám v obrazech a symbolech, které dokážou zasáhnout hlubší vrstvy našeho vědomí a usnadňují porozumění i zpracování náročných témat. V této knize jsem chtěla využít právě jejich sílu – propojit literární jazyk s psychoterapeutickým přesahem.

Děti společně s vílou Mušlenkou vstupují do Třinácté komnaty, kde se setkávají s temnými bytostmi – metaforickými postavami, které ztělesňují rizikové chování, jako je šikana, závislosti nebo sebepoškozování. Tyto bytosti jsou vykresleny tak, aby v dětech nevyvolávaly fascinaci, ale spíše zdravou opatrnost. Jsou svůdné, zákeřné, ale i nebezpečné – a Mušlenka na ně svítí svou lucerničkou, aby odhalila, co se skrývá za jejich nástrahami.

Cílem bylo vytvořit příběhový rámec, který bude pro děti srozumitelný, ale přitom nijak nezlehčí závažnost těchto jevů. Nejde o strašení, ale o včasné varování a vytvoření prostoru, kde lze o těchto tématech mluvit bezpečně, otevřeně a s nadějí.

Pohádky ve Třinácté komnatě nejsou určeny pouze ke čtení, ale také k otevírání důležitých rozhovorů mezi rodičem a dítětem. Každý příběh může být impulzem k jemnému sdílení – ať už se dítě ztotožní s některou z postav, nebo ho zaujme určitý pocit, situace či „temná bytost“.

Rodič nemusí mít všechny odpovědi ani psychologické znalosti – stačí, když naslouchá, je přítomen a nehodnotí. Po dočtení může dítěti položit jednoduchou otázku: „Jak ti ten příběh připadal?“, „Co bys na místě postavy udělal/a ty?“, nebo „Zažil/a jsi někdy něco podobného?“ Tím se nenásilně otevírá prostor pro důvěrný a upřímný dialog, který může být velmi léčivý pro obě strany.

Věřím, že síla těchto příběhů je právě v tom, že dávají jazyk i pro těžká témata – a pomáhají rodičům být pro své dítě bezpečným přístavem, i když se objeví bouřka.

Podoby temných bytostí z Třinácté komnaty vycházely z mé téměř dvacetileté klinické praxe. Snažila jsem se propojit odbornou zkušenost s tvořivostí a využít sílu metafory a obrazové symboliky – což je pro pohádkový příběh klíčové. Symboly mají schopnost promlouvat k dětské duši způsobem, který je hlubší než fakta – ale zároveň jsem dbala na to, aby zůstaly srozumitelné a nevyvolávaly zmatek nebo strach.

U některých pohádek se na tvorbě symbolů nepřímo podíleli i moji pacienti – jejich autentické myšlenky, pocity a slova jsem použila v přímé řeči ústředních postav. Pro ně samotné to mělo velký význam. Pomáhalo jim to v terapii – zvyšovalo to jejich motivaci k uzdravení, posilovalo náhled a zároveň jim dávalo pocit, že jejich příběh může pomoci druhým. Často zmiňovali přání být vzorem: „Já jsem to zvládl, teď třeba pomůžu někomu dalšímu, aby se neztratil.“

Tato rovnováha mezi symbolikou a srozumitelností byla pro mě klíčová. Nešlo mi o pouhou ilustraci problému, ale o vytvoření prostoru pro porozumění, naději a inspiraci.

Mám velikou radost, že se víla Mušlenka stala důvěrnou průvodkyní mnoha dětí – a podle zpětných vazeb nejen dětí, ale i jejich rodičů. Děti si ji často oblíbí hned od prvních stránek. Vnímají ji jako bezpečnou, laskavou a chápavou bytost, která je neopravuje ani nesoudí, ale pomáhá jim lépe rozumět sobě samým i okolnímu světu.

Rodiče mi píší, že jejich děti mluví o Mušlence jako o kamarádce, která jim „pomáhá v hlavě“, nebo že si při těžkých chvílích vzpomenou, co by asi řekla. To je pro mě nesmírně silné – vidět, že se z postavy stala skutečná vnitřní opora, ke které se děti vracejí.

Mušlenka není kouzelná víla v klasickém slova smyslu – její největší kouzlo spočívá v tom, že naslouchá, vede a pomáhá nacházet světlo i tam, kde je chvíli tma.

Dítě se začíná přirozeně otevírat hlubším tématům přibližně mezi 8. až 11. rokem – tedy v období, kdy si už dokáže vytvářet abstraktnější představy, chápe příčiny a důsledky a začíná reflektovat i své vlastní vnitřní prožívání. Zároveň je to stále věk, kdy má blízko k fantazii, obrazům a metaforám, což je ideální kombinace pro vnímání příběhů s hlubším psychologickým přesahem.

Právě prostřednictvím pohádkových příběhů je možné dítě jemně provést složitějšími životními tématy, aniž bychom ho zahltili. V bezpečném prostředí příběhu se může s postavami ztotožnit, přemýšlet nad jejich volbami a nenásilně se dotýkat i vlastních emocí a zkušeností.

Je důležité respektovat individuální citlivost každého dítěte a nechat ho příběhy vstřebávat vlastním tempem. Dospělý tu pak může sehrát roli průvodce – ne toho, kdo vysvětluje, ale toho, kdo naslouchá a sdílí.

Mám velikou radost, že víla Mušlenka dokáže oslovit nejen děti, ale i dospělé, kteří pohádky svým ratolestem čtou. Dostávám zpětné vazby od rodičů, pro které jsou tyto příběhy doslova léčivé – pomáhají jim porozumět vlastním emocím a zároveň nacházet společný jazyk pro sdílení citlivých témat s dětmi.

Mušlenčiny příběhy často léčí i vnitřní dítě v nás dospělých. Jedna maminka mi například napsala: „Včera jsem koupila dcerce k Ježíškovi jednu z Vašich knih – Léčivé pohádky nové. Jelikož se v poslední době potýkám s určitými psychickými potížemi, tajně jsem ji otevřela a začetla se. Dotkla jste se mého srdce některými kapitolami..."

Takové zprávy jsou pro mě hluboce dojemné a potvrzují mi, že pohádka může být mostem – nejen mezi rodičem a dítětem, ale i mezi člověkem a jeho vlastním nitrem.

Ano, momentálně pracuji na tématu mindfulness, které je dnes velmi aktuální a má své pevné místo v péči o duševní zdraví. Ráda bych, aby víla Mušlenka pokračovala v přinášení dalších důležitých témat, která pomáhají dětem i dospělým lépe porozumět sobě samým a svým emocím. Několik nápadů už mám připravených v šuplíku, ale zatím nechci předbíhat – ráda bych čtenáře nechala příjemně překvapit tím, co přijde dál.

Pro mě znamená luxus především kvalitu času – čas strávený v klidu, přítomnosti a opravdovém spojení s lidmi, na kterých mi záleží. Luxus není pro mě o hmotných věcech nebo přepychu, ale o schopnosti zpomalit, vnímat krásu okamžiku a být sám sebou. Je to také svoboda věnovat pozornost sobě i svému duševnímu zdraví, což v dnešním uspěchaném světě považuji za ten největší dar.