Dobrodružství, přátelství a duševní zdraví: Kniha Barabizna od autorky Lucie Hlavinkové mluví k dnešním dětem

Připadá mi úžasné, že foglarovky se stále čtou, po tolika letech! Znamená to, že jejich poselství má pořád co nabídnout. Zkusila jsem si uvědomit, v čem spočívá, a za mě je to zejména v síle přátelství hlavních postav, dobrodružství, tajemnu a ochraně slabších. A právě tyto principy jsou hlavní i v mé knize, i když doba už je úplně jiná.

Moc jsem si přála, aby se mi podařilo vytvořit podobně tajuplnou a dobrodružnou atmosféru, jako tomu je v klasických foglarovkách. Jádro příběhů je pak v tom, že hrdinové se v nebezpečí mohou na sebe navzájem spolehnout, jejich přátelství je tím, co jim pomůže překonat všechny nástrahy. Jinak jsou to však obyčejné, dnešní děti, řešící současné problémy, žádní superhrdinové. Baví se mezi sebou, pošťuchují se, dělají si z mnoha věcí legraci, hrají počítačové hry, ale v hloubi duše touží po tom, prožít něco opravdového.

Když jsem Barabiznu začínala psát, vzpomněla jsem si, že jsem kdysi viděla článek na toto téma, ale dlouho jsem si nemohla vzpomenout, o co se vlastně jednalo. Postupně jsem objevovala informace a také videa z této léčebny a působily všechny velmi strašidelně, napadlo mě, že by to bylo skvělé prostředí pro to, co se vlastně snažím svou knihou říci – nejde v ní totiž jen o dobrodružství, ale i o to, že minulé události mají stále vliv na naši současnost, přestože to na první pohled nemusí být vůbec zřejmé. Historie léčebny v Dubí však nebyla jedinou inspirací, těch zdrojů bylo více.

Všichni jsme v poslední době určitě četli dost alarmující zprávy o duševním zdraví dětí, které se velmi zhoršilo kvůli covidu, ale ten určitě nemohl být jedinou příčinou. Pokud o duševním zdraví a problémech nebudeme mluvit, nemůže se situace zlepšit. Chtěla jsem ve své knize představit postavy, které se liší od většinové společnosti, ale mají v ní pořád své důležité místo. Takové postavy jsou koneckonců i v originálním Foglarově díle, protože podobní lidé zde byli odjakživa, nelze je přehlížet. Naštěstí se postoj k duševním nemocem nebo neurodiverzitě mění směrem k lepšímu, určitě k tomu přispívá i lepší informovanost – a ta právě začíná třeba už v dětství v dětských knihách.

Hned od začátku jsem věděla, že napíšu příběh o tom, jak parta dětí objeví něco mimořádného a záhadného. Jen jsem nevěděla, co to bude, jaké to budou děti a jak se to všechno semele. To se vynořovalo postupně, s tím, jak jsem se s hlavními postavami sžívala, se najednou začal odvíjet i jejich příběh. Takhle to mám u každé své knihy.

Mám ještě dceru Barboru, ta má svoji jmenovkyni Báru v sérii Sesterstvo, ale hlavního hrdinu Matesa jsem ještě nikde neměla. Mates z Barabizny má s mým synem společný nejspíš silný smysl pro spravedlnost a věrnost svým kamarádům, ale pokud vím, můj syn nikdy žádné urbexové dobrodružství nepodnikl – nebo o tom nevím!

Myslím, že opravdové knihy nemůže nic nahradit. Čtení je vlastně svým způsobem kreativní činnost, nelze ji srovnat se sledováním videí, ani filmové adaptace literárních předloh většinou (s čestnými výjimkami) nenahradí požitek z vlastní četby. A kdyby Barabizna inspirovala nějaké děti, aby vzaly kola a vydaly se s partou kamarádů zažít nějaké dobrodružství, čímž mám na mysli třeba jenom nasbírat jahody nebo se jet vykoupat k rybníku - nemusí hned objevovat rozpadlé tajuplné budovy – budu jen ráda!

Pro dospělé píšu historické romány, jako například Kdo šije u Podolské, Pravda nebyla k dostání nebo nejnovější Svátek hada. Vždy jsou založené na nějaké pravdivé události nebo reálných okolnostech, kolem kterých utvářím svůj příběh. U Barabizny to bylo něco trochu podobného. Měla jsem reálnou lokaci, bývalou léčebnu, tajuplnou budovu, která v sobě skrývá tajemství. Obtížné bylo vystavět příběh tak, aby působil uvěřitelně, protože tam nejsou žádné kouzelné nebo nadpřirozené prvky, děti zažijí dobrodružství tak, jak se skutečně mohlo stát. Musela jsem si dávat i pozor na časové návaznosti, aby příběh působil uceleným dojmem. Těšilo mě psát dialogy mezi hlavními postavami, to mě baví vždycky, je to pro mě zábava.

Uvidíme, necháme se překvapit – Barabizna je zatím úplně nová kniha, mám ohlasy, že si u dětí vede velmi dobře, takže je docela možné, že se k hlavním postavám opět vrátím. Ale v hlavě mám nápadů opravdu hodně, čekají, až se k nim dostanu. Teď se hodně těším a jsem napjatá, jak si povede u dospělých čtenářů moje nová kniha Gottwaldova mumie, která vyjde v září a je příběhem mladé uklízečky, pracující na opravdu neuvěřitelně bizarním místě – Mauzoleu Klementa Gottwalda v 50. letech!

Vím, že častou odpovědí na tuto otázku bývá volný čas, čas s přáteli a rodinou nebo zkrátka věci, které nelze koupit. I pro mě to tak je, ale ještě mimo to jsou to řezané květiny ve váze. Když si můžu občas koupit v květinářství čerstvé květiny, cítím se opravdu výjimečně a luxusně!