Historie ikonických značek

Lalique: od secesního šperku ke sklu

Historický snímek pracovníků ve sklářské hale, s nářadím a pracovním vybavením v popředí

4. října 2026 Tereza Černá Historie ikonických značek

Jméno Lalique prošlo od autorského šperku k parfémovým flakonům, sklu pro domácnost a nakonec ke křišťálu. Začátek této historie patří Renému Laliquovi, narozenému roku 1860 v Aÿ v oblasti Champagne. Jeho tvorba spojila umělecký návrh s technickým hledáním a později s výrobou ve větším počtu. Rozdíl mezi raným secesním šperkem a pozdějším křišťálovým objektem proto ukazuje nejen proměnu stylu, ale i způsobu práce.

Šperkař před vlastní značkou

V roce 1876 nastoupil René Lalique do učení k pařížskému klenotníkovi a zlatníkovi Louisi Aucocovi. Studoval na pařížské škole dekorativních umění a dva roky strávil v Anglii. Poté navrhoval pro zavedené klenotnické domy, mezi nimi Boucheron a Cartier. Roku 1885 převzal ateliér Julese Destapese a začal samostatnou šperkařskou kariéru.

Znalost tradičního řemesla mu poskytla základ pro jeho pozdější proměnu. Šperk nemusel být uspořádáním drahých kamenů podle jejich ceny. Lalique pracoval také se sklem, smaltem, rohovinou a dalšími materiály, které se dříve do reprezentativního šperku dostávaly méně často. Hodnota návrhu se přesouvala ke vztahu mezi tvarem, barvou a zvoleným materiálem.

Závěs na řetízku s ženskou postavou a křídlovitými zelenými prvky

Secese a role výtvarného návrhu

Šperky z tohoto období souvisejí s hnutím Art Nouveau. Motiv, jeho linie a práce s povrchem se stávaly součástí celého předmětu, místo pouhé dekorace přidané k drahokamu. Muzeum Lalique spojuje vrchol jeho šperkařské dráhy se světovou výstavou v Paříži roku 1900. Vystavené práce tehdy ukázaly, jak daleko se mohl klenot vzdálit zavedeným představám o reprezentativním materiálu.

Při pohledu na tyto předměty je užitečné sledovat, co dělá návrh se světlem a s obrysem. Lesk kovu, barevný povrch a průsvitný prvek mají odlišnou vizuální úlohu. Kombinace nemusí působit jako seznam drahých surovin. Právě tato práce s celkem pomáhá pochopit spojitost mezi šperkem a pozdějším skleněným objektem, i když jejich výrobní postupy byly jiné.

Flakon jako podoba vůně

Setkání s parfumérem Françoisem Cotym otevřelo další oblast. Lalique začal hledat postupy, které umožňovaly vyrábět skleněné obaly ve větším počtu. Navrhoval flakony také pro Houbigant, Molinard, d’Orsay, Roger & Gallet a Worth. Nádoba spojovala praktickou funkci obalu s obrazem konkrétní vůně. Uzávěr, reliéf i silueta tak vstupovaly do způsobu, jakým zákazník parfém vnímal ještě před jeho použitím.

V tomto oboru se autorský návrh musel setkat s opakovatelností výroby. Lalique získal patenty na technické postupy, mezi nimi kombinaci foukání do formy a lisování. Flakon mohl zachovat bohaté výtvarné řešení a současně vznikat jako série. Tato část historie ukazuje, že větší počet kusů a výrazný návrh pro něj nebyly vzájemně neslučitelné cíle.

Alsaská výroba

Roku 1913 koupil sklárnu v Combs-la-Ville. V roce 1921 se rozhodl vybudovat nový závod ve Wingen-sur-Moder v severních Vogézách. Důležitá byla dostupnost zkušených pracovníků i podpora průmyslu po první světové válce. První pec nové alsaské sklárny byla zapálena na podzim roku 1922. Provoz využíval lisované sklo i foukání do forem pomocí stlačeného vzduchu.

Nádobí patřilo k hlavním oblastem nové výroby. Jednotlivé soupravy nesly jména alsaských měst, například Strasbourg, Mulhouse a Colmar. Formy umožňovaly zopakovat návrh a přenést jej z ojedinělého výstavního kusu do prostředí stolování. Vedle servisu vznikaly vázy, lampy, hodiny, plastiky, kalamáře a dekorace automobilových chladičů.

Sklo v měřítku prostoru

Lalique rozvíjel také architektonické zakázky. Pro výstavu dekorativních umění v Paříži roku 1925 vytvořil fontánu Sources de France. Dalším příkladem je interiér kaple Notre-Dame-de-Fidélité v Douvres-la-Délivrande. Přechod od drobného objektu k prostoru vyžadoval, aby se návrh propojil s umístěním a účinkem větší sestavy. Sklo vstoupilo do prostředí, které návštěvník vnímal kolem sebe, nejen v ruce.

Sestava průhledných reliéfních ryb vystupujících z členěného centrálního prvku

Marc Lalique a křišťál

René Lalique zemřel 1. května 1945. Vedení převzal jeho syn Marc, který v rodinné firmě pracoval od roku 1922. Modernizoval výrobu a na začátku padesátých let prosazoval křišťál. Rozdíl mezi čirými a saténově matnými plochami se stal důležitou součástí vzhledu značky. Nová materiálová etapa tak navazovala na rodinné motivy, ale zároveň změnila způsob jejich optického působení.

Mezi Marcovy známé návrhy patří sklenice Ange a flakon L’Air du Temps pro Ninu Ricci. Sklenice Ange z roku 1948 vycházela z Usmívajícího se anděla na katedrále v Remeši. Při výrobě se spojovaly samostatně tvarované části, následovalo řízené chlazení, úprava okraje a leštění vybraných ploch. Před podpisem hotový předmět procházel kontrolou kvality.

Třetí generace a pokračování návrhu

Po Marcově smrti v roce 1977 převzala firmu jeho dcera Marie-Claude. Rodinnou inspiraci přírodou doplnila o motivy spojené s cestami, zejména do Afriky. Zatímco René často začínal kresbou, ona tvořila modely v plastické hmotě. Na začátku devadesátých let vytvořila také vlastní parfémy. V roce 1994 prodala společnost skupině Pochet; její tvůrčí práce pro Lalique pokračovala do roku 1996.

Výroba ve Wingen-sur-Moder propojuje práci za tepla s následným opracováním studeného předmětu. Návrh, forma, chlazení a dokončování představují odlišné etapy, které musí vytvořit jeden výsledek. Muzeum ukazuje tento postup například prostřednictvím výroby vázy Bacchantes a filmů o řemeslnících. Muzeum Lalique sídlí na adrese 40 rue du Hochberg ve Wingen-sur-Moder.