O životě zpěvačky Kateřiny Marie Tiché

Jsem zpěvačka, muzikantka, textařka, držitelka Anděla v kategorii Objev roku za desku Sami a autorka básnické knížky Ostrov, co chutná jako pomeranče. Hraju s kapelou Bandjeez a pomalu ale jistě začínám pracovat na nové desce.

Odmalička jsem si zpívala nejrůznější vymyšlené příběhy a měla jsem v sobě takový neurčitý tlak, že chci a musím být vypravěčkou. Dlouho jsem nevěděla, jestli budu „jen“ psát, nebo i zpívat, ale když jsem se začala učit na kytaru, celé to do sebe zapadlo.

Pokud nepočítám úplně první pokusy, když mi bylo 5 nebo 6 let, úplně první písnička se jmenovala „Bez tebe“ – a složila jsem ji po první lekci kytary. Poprvé jsem ji myslím hrála právě svému tehdejšímu kamarádovi a učiteli kytary a ten byl úplně nadšený. Píseň samozřejmě skončila v zapomnění – přece jen mi bylo 14 a byla plná klišé a banalit, ale ráda na to vzpomínám.

Z mých písní mám nejraději asi Divokou a Vítr, protože jsou to dvě takové nejosobnější zpovědi o tom, co bych od sebe, od lidí kolem a od života chtěla.

Ano, většinou se musí stát to, že se mě něco z okolního, nebo z mého vnitřního světa hluboce dotkne – a já to třeba i v jedné jediné větě zaznamenám na papír. Takových záznamů mám desítky až stovky – průběžně se k nim pak vracím a dívám se, jestli jsou v nich schované celé příběhy, které můžu napsat, nebo jestli si musí ještě počkat. Někdy mám takový úryvek zapsaný i pár let, než ho rozepíšu ve větší útvar – a někdy taky pak skončí v koši, protože pro mě ztratí svou platnost.

Myslím, že těžké jsou třeba ty momenty, kdy tvrdě makáte a nemáte žádnou zpětnou vazbu. To teď mluvím hlavně o začínajících zpěvačkách, které ještě nemají okruh posluchačů. Někdy se to pak zdá jako boj s větrnými mlýny. I tak jsem ale přesvědčená o tom, že pokud něco člověk opravdu chce, je třeba prostě jen vytrvat.

Tehdy mi bylo snad osmnáct nebo devatenáct let a všechno kolem profesionální muziky pro mě bylo úplně nové. Řekla bych, že to už tenkrát bylo velké dobrodružství a jsem za to do dnes moc ráda. Kluci jsou bráchové a parťáci.

To už nějakou chvíli neplatí – trochu jsem změnila sestřih :). Ale svoje vlasy mám pořád moc ráda a snažím se o ně starat. Stejně jako o celý zbytek těla.

Mám – křest desky Sami v Malostranské besedě. Na ten doufám nikdy nezapomenu, protože to bylo poprvé, co se mnou vyprodaný sál zpíval úplně všechny moje písničky. Byla to dlouho odkládaná oslava desky, spojení s kapelou Bandjeez, toho, že můžeme být na chvíli zase všichni pohromadě a užívat si tu pospolitost a hudbu…

Nedávno jsem o tom přemýšlela – a je to pro mě asi stav, kdy mám dostatek času a energie na dělání toho, co miluju, ať už je to hudba, cestování nebo třeba jen sázení květin - a zároveň i na svoje blízké a osobní život. To je pro mě momentálně asi největší luxus.