Jak přichází na své umělecké nápady Štefan Tóth?

V dětství jsem sice projevoval známky výtvarného talentu, ale sám jsem tomu nevěnoval přílišnou pozornost. To se změnilo až v dospívání, když jsem začal studovat na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze. Nejvíce mě však k umění a potažmo malování přivedla babička. V podstatě lze říct, že právě ona mě navedla k vážnému zájmu o umění.

Asi nejvíce zkušeností jsem získal při studiích na Akademii výtvarných umění v Praze, a to v Intermediální škole prof. Milana Knížáka, kde jsem pochopil, že na umění mohou být podstatné i takové projevy, které si obvykle s výtvarnou kulturou nespojujeme. Důležitou zkušeností pro mě také bylo studium na École nationale supérieure des beaux-arts v Paříží, kde jsem absolvoval tříměsíční stáž v ateliéru významného francouzského umělce Christiana Boltanského. Oba zmíněné příklady formovaly mé přesvědčení, že se výtvarnému umění chci věnovat co nejintenzivněji, a to i přes fakt, že to nemusí být ekonomicky výhodná pozice.

Pod tímto označením se lidem zpravidla předkládá teze o akademickém vzdělání umělce. Ano, je celá řada umělců, kteří nemají „akademické“ vzdělání, nestudovali na akademiích výtvarného umění, to však neznamená, že by tímto faktem měli být nějak diskvalifikováni. Vzdělání je však důležitým aspektem umělcovy praxe a možná tolik nezáleží na tom, zda prošel akademií nebo se intenzivně věnuje privátnímu studiu. Nicméně jde o titul, kdy je společností malíř vnímán jako profesionální umělec, který se primárně věnuje výtvarnému umění, ačkoli je tento titul svým způsobem zastaralý. Obvykleji se dnes užívá pojem vizuální umělec.

Zaměřuji se především na obraz. Realizoval jsem sice grafické cykly, instalace a vytvořil také pár plastik nebo fotografie, ale především malba zůstala těžištěm mé tvorby. Malbě proto věnuji nejvíce pozornosti. Dříve jsem se soustředil i na kresbu, ale většinu z nich jsem spálil, abych si potvrdil rozhodnutí, že kresba prozatím nebude mým předmětem zájmu. V malbě jsem tematicky ztvárnil snad vše. Maloval jsem nebo maluji portréty, zátiší, krajiny, abstrakce i figurální kompozice. Vždy vytvářím malé celky, například kolem 10–15 obrazů, které vycházejí z přesně stanované koncepce, kterou se snažím postihnout, a nakonec tematicky vyčerpat. Poté začínám s něčím zcela novým a nenavazujícím na předchozí obrazy. Výhodou této umělecké praxe je, že mohu vždy přijít s něčím neočekávaným.

Mé nejnovější obrazy budou k vidění na výstavě Umění už je nuda v Galerii HYB4 – Kampus Hybernská, a to od 28. dubna do 26. května tohoto roku. Rád bych zmínil, že veřejnosti zde poprvé představím obraz After Rembrandt s pořadovým číslem 5. Jedná se zatím o poslední obraz z cyklu After Rembrandt, jehož první varianta s názvem After Rembrandt No. 1 byla vystavena v roce 2014 spolu Rembrandtovým originálem ve Šternberském paláci u příležitosti návratu Rembrandtova obrazu Učenec ve studovně do stálé expozice Národní galerie Praha – Šternberský palác. Od 1. května do 27. května 2023 bude veřejnosti přístupný další můj obraz, a to na předaukční výstavě v Galerii KODL.

Byla by to celá řada umělců, ale pokusím se chronologicky zmínit alespoň nejdůležitější, tak jak mě inspirovali od mých studií až po současnost: Oskar Kokoschka, Willem de Kooning, Francis Bacon, Pablo Picasso, Rudolf Stingel a Milan Knížák.

Život malíře je velice dynamický. Po studiích v podstatě vstupujete do sociálního prostoru, kde je umění a kultura to poslední, co lidi zajímá. To je fakt, se kterým musíte umět racionálně pracovat. Pokoušíte se prorazit svým dílem a při této cestě zakoušíte míru nepochopení nebo občasně obdivu, ale normální život, tak jak jej chápeme, to určitě není. Z takto viděné perspektivy lze umělecký život popsat jako nekončící proces sebeprezentace včetně mnoha chyb, kterých se při tom dopouštíte, ale s nejvyšší možnou mírou pokory. Proto je pro mě kolikrát samotná tvorba více tichým a soustředným aktem než excentrickou performancí.

Sám občasně píšu texty věnující se umění nebo sběratelství. Například můj nejaktuálnější příspěvek lze nalézt v knize, kterou vydala Kunsthalle Praha, a to pod názvem Sbírka Kunsthalle Praha - 50 Highlights. Také jsem se podílel svými grafikami na bibliofilii Antikódy Václava Havla, kterou vydalo nakladatelství Teapot. Zatím tedy nejsem autorem knihy jako takové, ale časem bych se chtěl pokusit sepsat nějaký materiál, z kterého nakonec bude třeba kniha. Je to však zatím hodně vzdálená perspektiva vzhledem k mým současným aktivitám.

Pokud navážu na svoji předchozí odpověď k tématu „knižní produkce“, tak asi nejvíce o tom, co mě na umění zajímá. Obávám se však, že v mnoha případech je to značně komplikovaný a teorií zatížený text. Právě s pomocí takových textů docházím k rozhodnutím, zda na některých uměleckých projektech budu pracovat nebo je hned z počátku zavrhnu.

Právě teoretické až filozofické hledisko je zázemí, z kterého čerpám, byť v mém pojetí jde více o intuitivní vývoj než o vážnou akademickou studii.

Tento pojem nevnímám z hmotného hlediska, proto je pro mě luxus především být s rodinou a svými přáteli. Nebo je pro mě luxus mít čas si přečíst knihu a navštívit zajímavá místa. Také je luxus přemýšlet, zastavit se a uvědomit si, jaké životní hodnoty představujeme, a nakonec i předkládáme. My sami sice můžeme měnit sebe a tím pádem lidi kolem nás, ale jak často to realizujeme. Proto sdílení dobra a krásy vycházejících z nás samotných vybízí k té správné cestě vnímat hodnoty zcela jiným pohledem než tím materiálním. Pokud bych přeci jen chtěl odpovídat na dotaz z materiálního hlediska, tak luxusem je pro mě vlastnit originální uměleckého dílo.