ANA CARLA MAZA SÓLO

Ana Carla Maza ztělesní emancipovaný kubánský šarm

Zpěvačka, violoncellistka a písničkářka se sofistikovanou klasickou průpravou a zároveň žhavou latinskoamerickou krví vzala svoji hudební dráhu do vlastních rukou. Bez producentů a vůbec mužských rádců. Temperamentní muzikantskou vizi nabídne posluchačům 25. dubna 2024 v pražském divadle Dobeška.

Jak pevně si i bez mužské podpory stojí v kramflecích ostatně sympatická hudebnice dokazuje i na famózních koncertech. Ani hra na violoncello přitom neudrží Anu v klidu. Ač samozřejmě hraje v sedě, soustředěně, s nespornou virtuozitou, jako kdyby tančila. Nebo s ní šili všichni muzikantští čerti. Její nespoutaná energie se pak velmi rychle přelije i do hlediště. Což neznamená, že by Ana Carla Maza nedokázala podat také tklivé, něžné balady. Dokáže, a s jakým citem!

Aně ještě nebylo třicet, s nadsázkou o sobě říká, že se „narodila na Kubě v době, kdy Wim Wenders točil Buena Vista Social Club“, ale už má za sebou úctyhodnou dráhu. Hudbu má v krvi. S průpravou začala od útlého věku, vždyť máma je sbormistryně dětského sboru a táta Carlos Maza, známý jazzman s chilskými a mapučskými (Mapučové jsou původním latinskoamerickým indiánským národem) kořeny. V pěti začala chodit „do klavíru“, ovšem ne jen tak k leckomu. O muzikantské základy se talentovanému děvčátku starala Miriam Valdés, sestra samotného legendárního „Chucho“ Valdése. Více než klavír ale Aně učarovalo violoncello. První veřejné vystoupení v roli cellistky odehrála už jako desetiletá a od té doby se v neúnavném objíždění pódií nezastavila. Mimochodem, jen za rok 2022 absolvovala na 150 koncertů.

Ostatně také „kočování“ má Ana v krvi. Její děda i s rodinou, včetně tehdy malého Carlose, utekl na Kubu z Chile před Pinochetovým režimem. Jí samotné pak nedělalo problém přesídlit s rodinou ve dvanácti do Španělska a později už samostatně pokračovat do Paříže, k úspěšným studiím na konzervatoři.

Cestu do většího posluchačského povědomí odstartovala Maza v roce 2020 hned dvěma alby, debutovým záznamem sólového akustického koncertu a pár měsíců poté i studiovým titulem La Flor. Na nahrávce přetavila do osobitého tvaru autorských kompozic hudbu, kterou poslouchala odmala. S elegantní samozřejmostí se tu setkávají chytlavé popové melodie, základy klasické techniky, jazz a samozřejmě kubánská tradiční muzika i brazilská bossa nova. Ještě větší věhlas Aně přineslo album Bahía (2022), s láskou věnované svéráznému havanskému sousedství a komunitě, ve které vyrůstala jako dítě, „a všem ženám, které mě v té době vychovávaly a podporovaly“. Album Caribe (2023) znamenalo posun od sólových titulů, autorka si tu napsala aranžmá pro septeto. Což však neznamená, že by zanevřela na nelehkou a krásou disciplínu sólových akustických recitálů, při kterých dokáže bez pomoci elektroniky rozeznít cello a hlasivky tak naplno, že v aranžmá neslyšíte žádné prázdné místo.

Více se dozvíte zde