24 hodin v Marrakech

Marakéš se považuje zároveň se dopravní křižovatku centrálního Maroka, nachází se zde tedy i mezinárodní letiště Menara, a tak nebyl velký problém se sem dostat. Z Prahy do Maroka mě tedy dělilo jen nějakých devět hodin letu a jedno mezipřistání ve Francii. Když jsem zdolal to, mohl jsem si ihned vyložit věci na svém hotelu, o kterém vám povím za chvíli, a vydat se rovnou na poznávání krás tohoto vyhledávaného státu.

Místní atmosféra jasně naznačuje, že právě zde začíná Afrika. Velmi si mě získaly všudypřítomné stánky přímo na ulicích, v nichž si můžete zakoupit od oblečení až po zdejší oblíbená jídla. Pokud se nebojíte hadů, určitě vás zde nadchnou jejich krotitelé společně s kejklíři a showmany. Zkrátka, v Marakéši to žije, a na to tady u nás nejsme vůbec zvyklí. Kdo se však vydá na místní trhy, musí nedaleko nich ještě navštívit slavnou mešitu Koutoubia, pocházející z 12. století.

Dovnitř mešity jsem se bohužel podívat nemohl, jsou sem vpouštěni pouze vyznavači islámu, už jen zvenku ale vypadá Koutoubia prostě dokonale. A pohled na jejích 77 metrů jsem si prostě užil. Osmimetrový věžička s pozlacenými koulemi už je jen dokonalou tečkou na celé této sakrální stavbě.

Longue Vie Hotels

Jak jsem ale slíbil, nesmí chybět ani popis mého hotelu, ve kterém jsem složil hlavu na svých 24 hodin v Marakéši.

Longue Vie Hotels si mě získal především svým stylem, a to kombinací ušlechtilého dřeva a mramoru mísící se s místní botanikou. Jedná se o takové luxusní útočiště pro každého, kdo chce strávit v Marakéši prostě nezapomenutelnou dovolenou či služební cestu. V mém případě tedy spíše dovolenou. Při rezervaci pokoje jsem si mohl vybrat z devadesáti luxusních místností rozdělených do pěti pater hotelu. Má volba ale byla jasná, Suite Prestige si mě svými 53 m2 prostě získalo. Díky zvukotěsným oknům jsem byl ochráněn před vším venkovním ruchem a mohl jsem si tak v poklidu užívat svého odpočinku, který přišel po celém dnu v Marakéši rozhodně vhod. Luxus celého apartmá mi spíš připomínal opravdu prestižní hotely kupříkladu ve Francii než v Marakéši. Musím uznat, že takový luxus jsem prostě ani nečekal.

Venkovní terasa, která je připojena přímo k tomuto rohovému pokoji, je ideálním místem pro pochutnávání si na nespressu či čemkoliv z minibaru nacházejícím se přímo na pokoji. A ta krásná koupelna? No prostě opravdu apartmá té nejvyšší třídy.

Zmiňoval jsem ale už i odpočinek, který jsem po celém dnu potřeboval. Ten mi přineslo zdejší SPA, po němž jsem ještě měl možnost navštívit úžasný hotelový velký bazén, který se rozprostírá na jeho střeše. Nejenom že si v něm zaplavete a povolíte tak svá namožená záda, ale ten výhled. Okolo jsem snad hodinu v kuse pozoroval hory Atlasu, až mi došlo, že toto už nikde jinde neuvidíte.

Restaurace Libzar

V průběhu mého dne jsem ale samozřejmě nemohl opomenout i návštěvu nějaké té kvalitní marakéšské restaurace. Vyhlášený svými pokrmy je zdejší podnik Libzar, v němž vaří šéfkuchařka Assia Kabous, která získávala své kulinářské dovednosti společně s velmi známými kuchaři. Rozhodl jsem se, že se tedy její um vydám zkontrolovat i já sám.

Jako předkrm mi zde byla naservírována kombinace několika typických marockých salátů, které si svou chutí získaly snad všechny mé pohárky. Byly prostě úžasné. Nastával ale čas na hlavní pokrm, kterým se pro mě stalo typické marocké Tangia Marrakchia. Přirovnal bych to tak trochu k pomalu vařenému guláši, ale s mnohem více surovinami. Jeho chuť je ale ještě umocněna kurkumou a zázvorem, a tím se stalo tangia marrakchia asi nejlepším pokrmem, který jsem zde vůbec mohl ochutnat. Musím uznat, že bych nikdy nečekal, že to může být až taková lahoda.

Když jsem ale v Marakéši, musím ochutnat co nejvíce typických pokrmů, řekl jsem si. A tak jsem si nechal přinést ještě djaj m’derbel – tak trochu zvláštní kuřecí čínu – to je asi nejlepší popis, který dokážu vymyslet. Ale jednalo se o téměř tak skvělou lahodu jako moje předchozí jídlo. Vše už jen stačilo zakončit malými palačinkami s mandlemi jako dezert a výtečný a sytý oběd byl na světě. Z Libzaru jsem odcházel jako opravdu spokojený a najedený klient.

Jak ale vždy říkám, nic není napořád. A mých 24 hodin v Marakéši uteklo jako voda a já se opět vydával na letiště Menara, odkud jsem cestoval zpět do České republiky.