24 hodin v Tokyu

Ačkoliv mám rád svou práci a těžko se mi z ní odchází pryč, občas přijde chvíle, kdy si uvědomím, že bych měl zapomenout na neustálou únavu z dlouhých hodin strávených prací a měl bych si taky trochu užívat. Právě proto jsem dostal z ničeho nic nápad – co takhle se vydat na nějaké speciální místo, strávit zde třeba jen jeden jediný den, a pak se zase vrátit k nám do Čech. Lehnul jsem si do postele s touto myšlenkou, než mi prostě došlo, že to musím uskutečnit – vydám se na 24 hodin do nějakého významného města a užiji si zdejší kulturu, luxus místních hotelů a poznám památky. Stačilo už jen vymyslet, kam se vydat.

I přestože jsem už jednou v Japonsku byl, a to konkrétně v Kyotu, nemohl jsem ještě opomenout cestu do hlavního japonského města, a to do Tokya. To tvoří region Kantó, v němž zároveň sídlí japonský císař a vláda. V 18. století patřilo Tokyo k nejhojněji obydleným městům světa, dnes zde žije téměř 14 milionů obyvatel.

Ani nevíte, jak jsem byl na pražském letišti natěšený na to, až se konečně dostanu do Tokya. Z nějakého důvodu jsem si naposledy Japonsko prostě zamiloval, ta kultura, to jídlo a památky jsou prostě nenahraditelné. V 6:30 ráno jsem již seděl v letadle na své cestě do Paříže, kde jsem musel jednou přestoupit. Pak už jsem mohl jen pohodlně sedět a užívat si svůj let směrem na letiště Narita v Tokyu. Celkově let netrval rozhodně ani 19 hodin, a tak jsem už v osm hodin ráno stál v Tokyu.

Zavolaný taxi mě odvezl přímo k mému novému domovu, kterým se stal hotel ze sítě Aman. Projížďka to ale byla pořádná, protože hotel byl vzdálen od letiště téměř hodinu, ale měl jsem alespoň možnost pořádně se porozhlédnout po, pro mě úplně novém, městě. Tolik lidí na jednom místě je prostě opravdu velký nezvyk.

Aman Resorts spadá pod Aman Group Sarl, nadnárodní společnost se sídlem ve Švýcarsku, kterou založil indonéský hoteliér Adrian Zecha roku 1988. Celkem ve dvaceti zemích tak najdete až 34 hotelí. Dnešním generálním ředitelem je Vladislav Doronin, který dohlíží na to, aby v každém hotelu neustále fungovaly ty nejprvotřídnější služby.

Hotel Aman Tokyo se rozprostírá do výšin díky své budově Otemachi Tower. Tím hotel asi získal svou úžasně klidnou atmosféru, která je zde cítit každým coulem. Nikde vás nikdo neruší, nikde neslyšíte ruch velkoměsta a vyspíte se zde dorůžova jako málokde. Velká vstupní hala je rozhodně připravena na nápor turistů a businessmanů, ale měl jsem štěstí a ubytování proběhlo velmi rychle. Už jsem si to jen putoval směrem ke svému rohovému apartmá.

Na těchto 121 metrech čtverečních poznáte opravdový klid. Rohová apartmá jsou totiž umístěna v té nejsoukromější části celého hotelu a disponují prostornou manželskou postelí, luxusní koupelnou s vanou a vlastním barem, kde si můžete vychutnat nejedno víno. Nejvíce jsem si ale zamiloval ten panoramatický výhled, to bylo prostě k nezaplacení. Asi bych vydržel celý den v horké vaně při sledování okolního města z takové výšky.

V hotelu Aman Tokyo samozřejmě najdete i úžasné wellness. Lázně Aman Spa čerpají z japonského chápání přírody a rovnováhy a ve svých cestách a terapiích využívají přírodní ingredience. Samotné lázně zahrnují horké koupele a parní lázně ve stylu onsen, 30metrový bazén s panoramatickým výhledem na město, fitness centrum s kardiovaskulárními a posilovacími stroji a vyhrazená studia jógy a pilates.

Lázeňské procedury Aman Tokyo jsou založeny na japonské tradici bylinného léčení kampo. Filozofie kampo, odvozená z tradiční čínské medicíny a pocházející ze sedmého století, klade důraz na vyvažující sílu přírodních bylin.

Nejprve jsem se vydal směrem k císařskému paláci Kókjo, který je běžně veřejnosti nepřístupný, protože zde stále sídlí císařská rodina. Avšak pro veřejnost je otevřena východní zahrada, kam jsem se musel prostě podívat, neboť mě zajímalo, jak vypadá brána, věže a opevnění, které tu ještě zůstaly. Odtamtud jsem zavítal na sestru Eiffelovky, takzvanou tokyjskou věž tyčící se až do výšky 333 metrů.

Velmi mě zaujalo několik obchodů s akváriem, které se v této tokyjské dominantě nachází. Stihl jsem se ještě pokochat nenapodobitelnou japonskou přírodou v parku Ueno, kde na každém kroku vidíte krásně barevné třešně. Po tomto výletu jsem se už ale nechal dovézt zpět na hotel, abych zavítal na večeři do místní restaurace Arva, v níž se stal šéfkuchařem velmi šikovný Masakazu Hiraki, který se po své 17leté praxi v Benátkách neustále drží všech italských tradic a pokrmů.

Ke stolu v restauraci Arva jsem usedl s opravdu velkým hladem, a tak jsem musel chvíli vybírat, co by mě mohlo asi nejvíce zasytit. A nakonec jsem se oddal vepřové pleci Hokkaido Dorobuta, podávané s výtečnou lehce pálivou sladkou omáčkou. Nemohu dodat nic jiného než „opravdová pochoutka“. Vše jsem zakončil trochu netypickým pokrmem, a to čokoládovým tiramisu, které vám zde zalijí horkým espressem, opravdu skvělý výběr pro nakopnutí večera.

Ještě než jsem ale odešel zpět do svého apartmá, usadil jsem se do takzvaného „Salonku“, který je otevřený po celý den a v němž si můžete pochutnat na opravdu perfektních míchaných drincích. Nejdříve jsem se držel staré známé Bloody Mary, ale nakonec jsem ochutnal i nějaké další novinky, a to třeba drink The Moscow Mule, který kromě vodky obsahuje i zázvorové pivo, opravdu pikantní záležitost. Skvělé ale bylo i takzvané Yuzu Martini.

Pak už přišla na řadu jen uvolňující horká vana, výhled na noční Tokyo a dlouhý spánek, jímž jsem rychle vkročil do druhého dne, kdy mě už čekala jen snídaně a cesta zpět domů.