Alžběta Jungrová, dokumentární fotografka

Jak jste se k této profesi dostala? Začala jsem fotit už na základní škole. Tehdy jsem dostala fotoaparát od babičky, která kdysi také studovala fotografii na Střední grafické škole v Hellichově ulici. Tuto školu jsem o mnoho let později navštěvovala i já. S postupujícím věkem mě vášeň pro focení neopustila, naopak touha zachytit svět kolem mne byla čím dál tím silnější. Brzy mi bylo jasné, že reportážní tvorba je přesně to, čemu se chci věnovat. Svou práci miluji. Naplňuje mě ve všech směrech.

Kde hledáte inspiraci pro svoji práci? Co je Vaší „múzou“? Pokud se to dá tak nazvat. Snažím se vnímat všechno kolem mě, což je pro mne velkou inspirací. Obdivuji kulturu, architekturu, módu atd. Chodím ráda na nejrůznější výstavy, do galérií, do kina a nechávám se volně inspirovat. V Čechách sice není tolik výstav a akcí, ale v dnešní době naštěstí můžeme cestovat po Evropě. Pokud mám čas a zjistím, že například v Berlíně nebo ve Vídni je zajímavá exhibice, sbalím se a jedu se tam podívat. Ostatně i města a místa samotná, ať již jejich architektura, atmosféra či lidé, jsou pro mě velmi důležitá a inspirativní. Ovšem nejpodstatnější pro focení je moje kreativita a moje představy.

Když jste vyslána na určité místo s určitou tématikou, využíváte své kreativity a nápady – řídíte se sama sebou, nebo jen striktně dodržujete téma? Na prvním místě je samozřejmě téma. Zavolají mi, zda mám čas, jestli mohu odjet například do Pákistánu na tři týdny a fotit nepokoje, povstání, volby atd. Musím se řídit tématem, ale i samotné prostředí ve mně cosi vyvolá. Kreativitu využívám v podobě uspořádání samotného obrazu, kompozice a práce se světlem.

Čeho chcete v životě dosáhnout? Ať už se to týká tohoto oboru, či jiných snů, které byste si ráda splnila. Nemám stanovený jasný cíl. Pouze miluji odmalička focení a vyžívám se ve své volné tvorbě, kdy si objektivem vše zaznamenávám formou deníků. Mám ráda, když se kolem mě něco děje a je to dynamické. Mojí vášní se stalo dokumentární fotografování. Nejraději fotím lidi. Dokumentuji jejich gesta, mimiku, situace. Pro mne je důležité, aby mě práce bavila a naplňovala jako dosud. Užívám si veškerou práci s foťákem. Samozřejmě budu velice šťastná, když se moje práce lidem bude líbit. Za velký úspěch považuji, pokud se mi podaří zaujmout či ještě lépe posunout vnímání reality druhých. Donutit je o věcech přemýšlet. Pokud čtenáři chtějí průběžně sledovat mojí práci, mohou se podívat na facebookové stránky Alžběta Jungrová/fotografka.

Měla jsem na mysli i jinou profesi či Vaše koníčky například točení filmů, navrhování atd. Samozřejmě všechno souvisí se vším. Momentálně pracuji na různých projektech. Kupříkladu spolupracuji při vytváření nábytku, na kterém budou použity moje fotografie. Před časem jsem se dostala i k natočení krátkého dokumentu, moc mě to bavilo. Za nedlouho začnu připravovat knížku.

O čem bude ta knížka? Budou to fotografie z New Yorku. Je to úžasné město s ohromující energií. Je zajímavé, magické. Ono to ani není město, spíš několik světů dohromady, takový malý vesmír…

O samotném městu, architektuře či o lidech? Ano, přesně tak. Kniha bude o New Yorku jako takovém, o životě ve městě a na ulicích, o lidech, kteří tam žijí, o tom co dělají a jak se chovají.

Když se vrátím k Vaší výstavě „Blue Light Tonite“, jak Vás napadlo fotit právě v těchto prostorech a konkrétně tyto návštěvníky baru Blue Light? Tento bar se zvláštní atmosférou navštěvuji už mnoho let. Potkávají se zde různí lidé, nejrozmanitějších profesí-umělci, novináři, ekonomové, politici i popeláři. Všichni se navzájem znají, protože se pravidelně potkávají. Zdraví se, povídají si, reagují na sebe. Bizarní je, že se tu léta potkávají, aniž by o sobě věděli víc, než křestní jméno.

Předpokládám, že focení probíhalo v přátelské atmosféře. Znamenalo to pro Vás také jakýsi druh adrenalinu? Nenazývala bych to adrenalinem. Jednoduše to byla práce, která mě baví. Navíc focení bylo o to zajímavější, že se všichni známe a jak jste řekla, vše probíhalo v přátelském duchu. První impuls, nafotit tyto portréty, byl pouze interní. Jednoho dne jsme si řekli, že bychom mohli něco takového vytvořit a v podstatě zdokumentovat. Myslím si, že se všichni jednou rádi podíváme na fotky a zavzpomínáme na staré dobré časy. V tomto baru má každá osoba svůj ojedinělý příběh. Až později jsme se společně s Vítkem Máslem a ostatními domluvili, že vše zveřejníme prostřednictvím výstavy.

Mají v sobě fotky ukryty hlubší smysl? Ke každé fotce se pojí určitý příběh či okolnost, za kterých se ten daný okamžik stal. Za mnoho let, co tento bar všichni společně navštěvujeme, vznikl bezpočet situací, kdy člověk udělal něco bláznivého, vtipného. Jedná se o situace, na které všichni dodnes rádi vzpomínáme a smějeme se jim. Nebo naopak fotka vyjadřuje chování určité osoby, to, jak na nás působí.

Proč zrovna série dvaceti čtyř fotek? Fotek by mohly být klidně stovky, ale celá akce byla velmi spontánní. Dali jsme dohromady seznam všech, na koho jsme si vzpomněli. Nakonec jsem měla před objektivem 60 tváří. Již v průběhu focení bylo jasné, že spousta lidí, kteří by si to zasloužili, chybí. Projekt nešlo natahovat do nekonečna, mohla bych pokračovat ještě roky. Někteří známí mi pak volali, proč také nejsou na fotkách, doufám, že se na mě nezlobili, a tímto se jim omlouvám.

Jelikož jsou to všechno vaši přátelé, trvalo dlouho, než jste je k takovému přemluvila? Nejprve nebyli dvakrát nadšeni, ale nakonec svolili (smích).