Architekt Pantelis Larcou pracující na interiérech Chateau Troja Residence

Je třeba myslet na to, co nám dovoluje historický dům. Vždy je nezbytné respektovat jeho charakter a historickou hodnotu. Dnes jsou ale samozřejmě potřeby bydlení jiné než v baroku, a tak je nutné moderní prvky do historické stavby doplnit. Vždy ale s respektem k jeho historii. Pokud neporušíte harmonii takového domu, bude to fungovat. A je to tak i s celým projektem, který zahrnuje historické i moderní stavby. V Troji navrhuji ukázkové dispoziční řešení pěti nejluxusnějších penthousů, a to vždy ve variantě loftového uspořádání nebo s rozdělením na jednotlivé místnosti tak, aby interiér bytu fungoval co nejlépe. Budoucí zájemce může můj návrh využít, nebo se od něj jen odrazit, anebo si může samozřejmě přivést i svého vlastního architekta.

Navrhování interiéru rezidencí má zcela jiná pravidla než u běžných bytů. Není například možné, aby člověk od vstupu přišel rovnou do společenského prostoru. První na řadě musí být tzv. zadní kuchyně, kam v případě, kdy majitel pořádá společenské akce, přichází hosty zcela nezpozorován catering a kde pracuje obsluhující personál. Jinde v bytě pak musí být tzv. čajová kuchyně, kde si rodina připravuje běžné občerstvení.

To samozřejmě není nezbytné, ale většinou tomu tak je. Pak je logicky třeba myslet na to, aby paní na hlídání mohla v bytě pečovat o děti, ale zároveň aby se při tom neustále nepotkávala s majiteli. Ti musí mít soukromý prostor zcela oddělen. Interiér takové rezidence musí mít několik úrovní – části zcela soukromé, kam personál kromě úklidu ve vyhrazených časech nemá přístup, a části, které například využívají hosté či návštěvy. Není to nic nového, podobným způsobem fungovaly rezidence vlivných rodin za první republiky a tyto buržoazní rodiny převzaly zkušenosti od šlechty z předchozích období. My se k tomu v penthousech v Trojské rezidenci pouze vracíme.

Někteří ano. Ale je jich zatím poměrně málo. V Česku není zvykem zvát lidi do svého soukromí. Lidé, a zvláště ti nejbohatší, si své soukromí poměrně hodně chrání. Většinou se Češi navenek prezentují luxusním autem a oblečením, ale ne interiérem svého bytu. To je jejich království. Je to ale možná generační věc. Ti mladší, druhá porevoluční generace, již žijí jinak. To, co zde bylo běžné za první republiky, se tak vrací oklikou ze západu, z USA, z New Yorku, kde je podobný způsob života běžný.

Pokud má interiér luxusní rezidence fungovat, musím být nekompromisní. Pokud udělám tu chybu, že nedonutím budoucího majitele penthousu, aby se mi dostatečně otevřel, nebudu na konci spokojen ani já, ani on. Musím vědět, na které straně postele spí, co udělá, když vstane, jak chce mít uspořádané spodní prádlo, jak snídá, zda si zve hosty, zda pracuje doma a pořádá pracovní setkání atd. Je to vztah. Výstavba je dlouhodobý proces, a proto i ten vztah je dlouhodobý.

Záleží jen na tom, co si zvolíte. Cena interiéru může překonat i cenu samotného penthousu. Zde hranice neexistují.

Základem je lokalita a Troja je pěkným příkladem. Takových míst s nádherným výhledem, v zeleni a přitom jen kousek od centra města, v Praze mnoho není. Pokud byste zde chtěli koupit pozemek a samostatnou vilu, zaplatíte dnes klidně i půl miliardy korun.

Luxus je pro každého z nás něco jiného. Pro mě znamená to, co mi umožňuje má profese: setkávat se a spolupracovat s velmi zajímavými lidmi, pro které tvořím jejich životní prostor s použitím těch nejlepších značek a vzácných materiálů.