Až do sto dvaceti let

Stáří je nejen v židovské tradici považováno za znamení požehnání a moudrosti. Starý biblický příkaz nám připomíná, že úcta k sta­rému člověku není pouze otázkou společenského respektu, ale duchovní povinností, která nás všechny zavazuje. Staří lidé nejsou jen svědky minulosti – jsou nositeli paměti, jež formuje naši přítomnost a otevírá budoucnost, napsal v úvodu Radek Roule, ředitel DSP Hagibor, místa, kde někteří ze stoletých strávili svůj poslední čas.

Ad mea ve’esrim šana. Ano, takto tradičně blahopřejeme oslavencům k jejich narozeninám. A toto přání zvolili autoři jako titul nedávno vydané knihy nakladalstvím Grada. Za výjimečným titul stojí dva autoři. Fotografa Jindřicha Buxbauma (1953) mnozí z naší pražské židovské komunity zná alespoň od vidění. Přestože žije na Moravě v No­vé Hradečné u Uničova a je členem olomoucké obce, často přijíždí do Prahy, aby se účastnil našich akcí, tak navštěvoval a fotografoval poslední přeživší šoa.

Jeho umělecké akti­vity jsou však širší a neomezují se na území naší republiky. Často jezdí hlavně za chasidy do světa, aby neúnavně dokumento­val jejich tradice a život, takže v jeho tvorbě vidíme záběry z Izraele, Polska, Ukrajiny, Maďarska, Rakous­ka, Spojených států a dalších zemí. Jeho převážně do černobílé podoby převedené snímky mají nejen velkou dokumentární hodnotu, ale zároveň jsou i výtvarně působivé. Buxbaum vychází z bohaté tradice humanisticky orientované reportážní fotografie, a přestože nemá profesionální fotografické vzdělání, dosahuje kvality jako ti nejlepší z nich.

Vydaná kniha Až do sto dvaceti je výsledkem Buxbaumova konceptu zaznamenat ty z židovských komunit, jimž se podařilo dosáhnout životního jubilea sta let. Je tedy samozřejmé, že jde o muže a ženy, kteří prožili šoa, těžká poválečná léta s anti­semitismem i období po roce 1989. Patnáct osobností, osm žen a sedm mužů, poznáváme prostřednictvím citlivých nepatetických fotografických portrétů vzniklých v jejich rodinném prostředí nebo v domovech sociální péče v Praze (Hagibor) nebo Bratislavě (Ohel David).

Hlavní textovou část napsal historik, literární vědec a judaista Daniel Soukup (1981), který je rovněž členem Židovské obce Olomouc. V jednotlivých vytříbených medailonech vycházejících z výpovědí přeživších i autorovy erudice se nám na malé ploše představují osudy těchto lidí.

Jistě vás napadne, zda by si stejnou pozornost a připomenutí nezasloužili i další přeživší (a nejen oni), kteří neměli to štěstí se dožít magické stovky. Zasloužili. A jak Buxbaum, tak Soukup si toho byli a jsou vědomi. Proto aspoň jako pars pro toto místo závěru zařadili další tři ženy.

Nelze snad lépe zakončit než Soukupovými slovy ze závěru knihy: Není v lidských silách obejmout, vtisknout, podržet v sobě tváře, příběhy a vyprávění všech těch, kteří šoa přežili. Toto poznání je vlastně tragické a frustrující. (…) příběhy všech osmnácti osob, které jsou obsaženy v této knize, jsou pro nás živou pemětí, jsou obdarováním, jsou pobídkou k životu a přitakáním životu. Jsou příslibem pro budoucnost, že židovský lid a jeho paměť nevymizí. Am Jisrael chaj!

V knize jsou medailony těchto stoletých: Alexander Bachnár, Jarmila Horalová, Jiří Kafka, Felix Kafka, Edita Katzová, Felix Kolmer, Valtr Kraus, Gustav Singer, Edita Šalamonová, Larissa Šimeková, Otto Šimko, Laura Špániková, Elvíra Weiszová, Magdaléna Zadorová a Ladislav Zeman – a v dodatku Marta Sziládová, Marta Dittrichová a Hana Hnátová.

Více o knize najdete na https://www.grada.cz/az-do-sto-dvaceti-let-15009/