Karel Svoboda: Tvořím most mezi světem hmotným a duchovním
Karel Svoboda se narodil v historických Litoměřicích, městě, které propojuje minulost s věčností lidského tvoření. Je nakladatelem, básníkem a muzikantem. Jeho životní cesta je zaměřena na hlubší pochopení podstaty bytí, kterou se snaží promítat do všeho, co tvoří. Jeho vizí je přinášet lidem radost, hlubší uvědomění a inspiraci k nalezení vlastní podstaty. Jako nakladatel se zaměřuje především na knihy osobního rozvoje a beletrii s duchovním přesahem. Je přesvědčen, že slovo má léčivou moc a že kniha představuje posvátný prostor proměny. Kromě klasických knih vydává i svitky, první svého druhu v České republice, čímž připomíná dobu, kdy text nebyl pouhým zdrojem informací, ale branou k sebepoznání. První svitek vnímá jako meditativní objekt, který propojuje krásu, hloubku a smysl rozvíjejícího se textu.
Vedle nakladatelské činnosti píše články, básně, eseje a skládá hudbu. Vše vnímá jako vyjádření témat, která ho provázejí po celý život – lásky, pravdy a vnitřního růstu. Prostřednictvím projektu Na Knoblošce přináší rozhovory s lidmi, kteří ho inspirují. Společně otevírají otázky smyslu života a hledání světla v každodennosti. Pořad chápe jako cestu k probouzení vědomí, návratu k sobě a k radosti z přítomného okamžiku. V minulosti působil ve světě financí, kde získal zkušenosti, které se staly základem jeho dalšího směřování. Tato etapa ho naučila disciplíně, zodpovědnosti a odvaze uskutečňovat sny. Dnes ji vnímá jako přípravu na skutečné poslání – pomáhat lidem nacházet rovnováhu mezi světem hmotným a duchovním. Věří, že právě harmonie mezi těmito rovinami života je klíčem k naplnění a vnitřnímu klidu.
Miluje přírodu, svobodu a pohyb. V minulosti provozoval lodní dopravu na řece Labi a patřil k prvním provozovatelům létání s horkovzdušnými balony, které mu umožnily přiblížit se živlům vody a vzduchu a naslouchat jejich moudrosti. Při plavbě po řece nebo letu nad krajinou nachází vděčnost a ticho. Stejný princip svobody a sdílení přenesl i do gastronomie, když stál u zrodu prvního projektu Street Food v Čechách. Nešlo mu o samotné chutě, ale o setkávání, přítomnost a radost ze sdíleného okamžiku. Jeho život prostupuje přesvědčení, že existence je darem. Text popěvku, který ho provází, říká, že každá buňka těla je naplněna světlem a láskou. Tuto zkušenost předává dál prostřednictvím knih, hudby, rozhovorů i osobních setkání. Věří, že tvorba vedená srdcem je dotykem s nekonečnem.
Vaše cesta vedla od světa financí k literatuře a duchovní tvorbě. Co bylo tím okamžikem, kdy jste se rozhodl změnit směr?
Ta změna nebyla náhlá – spíš jako když se řeka po letech hledání konečně vrátí do svého koryta. Ve světě financí jsem se naučil disciplíně a zodpovědnosti, ale zároveň jsem cítil, že chybí duše. V určitém okamžiku jsem si uvědomil, že nechci pouze vydělávat, ale dotýkat se života, že chci tvořit něco, co zůstává, co druhým lidem rozsvítí jiskru v srdci. Knihy mi začaly přicházet do cesty jako učitelé. A tak jsem se nechal vést… z hluku trhů do ticha knih.
Jak vzniklo Vaše přesvědčení, že základní hodnotou je mít se rád, a jak se toto vnitřní nastavení promítá do Vašich rozhodnutí i způsobu života?
Poznání, že mít se rád není sobecké, ale posvátné, přišlo až po letech. Dlouho jsem hledal uznání zvenku, až jsem pochopil, že skutečná síla se rodí uvnitř. Sebeláska je přijetí života v celé jeho proměnlivosti – světla i stínu. Když se člověk naučí milovat sebe, začne milovat i svět, protože přestane bojovat. Všechna má rozhodnutí se dnes opírají o to, jestli v nich cítím klid, soulad a radost. Vědomí, že každá myšlenka je tvořivá energie, mě vede k tomu, abych tvořil v lásce a tím proměňoval nejen sebe, ale i svět kolem.
Jak byste popsal svůj tvůrčí proces? Jak začínáte psát novou knihu a jak se během práce proměňuje původní myšlenka?
Tvoření začíná tichem. V tichu se objevuje vnitřní hlas, který nepochází z rozumu, ale z duše. Když píšu, „nechávám text psát sebe „, jsem spíš průvodcem než autorem. Vnímám, že každá kniha má svůj vlastní život, svůj rytmus a své téma, které mě postupně učí. Během psaní se často promění i původní záměr, protože skutečná inspirace přichází z vyšší roviny vědomí, kde už není tolik o kontrole, ale o důvěře. Když člověk tvoří z lásky, vzniká něco, co má sílu se dotknout druhých.
Kniha Jan Žižka - příběh filmu Petra Jákla je unikátní projekt, který propojuje filmový pohled s literárním. Co Vás přimělo zapojit se právě do tohoto projektu?
Byla to příležitost přinést jiný pohled na národní příběh. Jan Žižka pro mě není jen historická postava, ale „symbol odvahy a víry v pravdu“. Příběh o člověku, který postupně přišel o zrak, a přesto viděl dál než většina lidí kolem něj, je hlubokým podobenstvím o vnitřní síle. Kniha vznikala s respektem k filmovému dílu Petra Jákla, ale také s vědomím, že historie může být živým poselstvím, že hrdinství není v boji, ale v věrnosti vlastní duši.
Jak probíhal samotný sběr materiálů pro tuto knihu a které okamžiky z příprav Vám zůstaly v paměti nejvýrazněji?
Pamatuji si na chvíle, kdy jsme stáli na místech natáčení, obklopeni mlhou, koni, meči, i tichem, které zůstávalo po natáčecím dni. Bylo cítit, že se něco většího dotýká přítomnosti. V rozhovorech s Petrem Jáklem mě fascinovala jeho pokora a schopnost spojit moderní filmový svět s duchovním rozměrem příběhu. Každý z lidí, kteří se na filmu podíleli, nesl v sobě kousek Žižkovy energie -sílu nevzdat se. A to bylo i pro mě hlubokým poznáním o hodnotě vytrvalosti a víry.
Rozhovory Na Knoblošce patří mezi Vaše aktivity. Jakým způsobem vybíráte témata a hosty, a jakým směrem byste chtěl tento projekt dál rozvíjet?
Na Knoblošce je pro mě prostor, kde se setkává srdce s příběhem. Hosty si nevybírám podle jména, ale podle vyzařování. Jsou to lidé, kteří žijí pravdu, nikoli ji jen hlásají. Každý rozhovor je jako šálek čaje, voní, zraje, otevírá vrstvy. Chci tento projekt rozvíjet směrem k větší intimitě a opravdovosti, méně formátů, více bytí. Cílem je přinášet rozhovory, které člověka pohladí, inspirují a možná i trochu utiší.
V době sociálních sítí a rychlých zpráv je rozhovor pomalejší forma komunikace. Jakou hodnotu podle Vás dnes rozhovor má a co může nabídnout, co jiné formáty nedokážou?
Rozhovor je návrat k umění naslouchat. V čase, kdy se informace přelévají rychleji než dech, má opravdový rozhovor sílu zastavit čas. Nabízí prostor pro hloubku, empatii a přítomnost, to jsou tři hodnoty, které z moderní komunikace mizí. Když se dva lidé potkají bez masek, může se stát zázrak, duše se dotkne duše. A právě to je smyslem mé práce: vracet do prostoru veřejného slova lidskost, ticho a moudrost.
Jakým směrem chcete v následujících letech svou tvorbu posouvat a jaké cíle máte pro další rozvoj Bohemica Books i vlastních literárních či mediálních projektů?
Mým cílem je, aby Bohemica Books zůstalo majákem pro duši, místem, kde lidé nacházejí nejen knihy, ale i dotek naděje. Chci dál přinášet díla, která spojují vědu se srdcem, spiritualitu s realitou, a zároveň rozvíjet projekty, které otevírají vědomí. Věřím, že příští roky přinesou prolnutí knih, hudby, obrazu a živých setkání. Tvoření je pro mě služba, způsob, jak se dělit o světlo, které jsem sám objevil.
Jak trávíte svůj volný čas a co Vám dělá radost mimo práci?
Miluji chvíle, kdy jsem v tichu, nejčastěji v krajině Českého středohoří. Když se dívám z Knoblošky na hory, cítím pokoru, vděčnost a hluboké propojení se Zemí. Rád piji čaj a pro mě je to malý obřad, který spojuje kontinenty, přátele i myšlenky. Spolu s přáteli jsme založili čajovou zahradu v Gruzii, kde pěstujeme náš vlastní čaj s láskou a úctou k přírodě.
Z této vize se zrodil i 1. čtenářský čaj, symbolické propojení literatury, ticha a lidského setkání a čaj pro mě není jen nápoj, ale prostor, prostor pro sdílení, pro návrat k sobě. Často při něm zpívám s přáteli píseň „Každá buňka v těle mém“ a pozoruji, jak život plyne svým přirozeným rytmem. Radost pro mě nejsou velké věci, ale obyčejné okamžiky přítomnosti , úsměv, radost, vděčnost, a západ slunce… všechno, co připomíná, že žít znamená být tady a teď, v plnosti a vděčnosti.
Co pro Vás znamená luxus?
Luxus pro mě není spojen s leskem ani s přepychem. Skutečný luxus je mít čas, být přítomen svému životu. Je to možnost dýchat pomalu, dělat věci vědomě, setkávat se s lidmi, které mám rád, a tvořit bez spěchu. V době, kdy všechno zrychlilo, vnímám luxus jako návrat k jednoduchosti, k možnosti žít v souladu s rytmem přírody a se svým vnitřním kompasem.
Luxus je pro mě i vnitřní svoboda, ano, svoboda nebýt řízený strachem, tlakem ani očekáváním. Umět říci „ne“, když duše mlčí, a „ano“, když srdce zpívá. Je to schopnost zachovat klid i uprostřed bouře a najít krásu v obyčejných věcech, ve světle svíčky, v chuti čaje, ve vůni přírody po dešti.
A snad největším luxusem dnešní doby je být pravdivý, žít tak, aby mezi slovy a skutky nebyla mezera. Aby člověk nepotřeboval nic dokazovat, protože ví, že to nejcennější už dávno má v sobě: pokoj, důvěru a vděčnost. Všechno ostatní je jen odraz.
A zde jedno z mých Motto:
Na otázku: jak se máš, Karle ? Odpověd: Děkuji, mám se rád.
Galerie
