Tomáš Sedlák o románu Nebe mělo modrou: Příběh o hledání světla v obyčejnosti
Tomáš Sedlák je spisovatel, textař a písničkář, který hledá spiritualitu v obyčejnosti dní. Autor knih Mulaj, Legenda o orlích lidech a Nebe mělo modrou. Jeho písně i příběhy otevírají skrytá místa mezi slovem a tichem. Při autorských čteních spojuje hudbu a vyprávění v čajovnách, malých klubech i na festivalech. V civilu webmaster, grafik a zahradník – v duši poutník na cestě za poznáním sebesama.
Vaše nová kniha nese název Nebe mělo modrou. Jak se tento titul zrodil a co podle Vás vyjadřuje?
Pokud to vezmu čistě formálně, tak jsem oslovil nakladatelství Bohemica books a ačkoli mají takovýchto rukopisů nad hlavu, ten můj si vybrali. Tímto jim děkuju za příležitost, protože bez nich by šla kniha na světlo velmi těžko. To, jak se zrodil v mé hlavě je o pohledu nahoru, protože nebe je modré vlastně vždycky, jenom my si ho děláme šedým a taky to umím a jsem v tom docela odborník dělat si věci zbytečně složitými... šedivými. Je to prostě o vnímání života, o sklenici, která je pro někoho z půlky plná a naopak.
V jakém období života jste začal na knize pracovat a co Vás k tomu nejvíce přimělo?
Dvě děti, náročná práce, hypotéka bez které bychom si mohli se ženou pořídit maximálně větší stan a další běžné starosti. Asi bych to více nerozebíral a co mě k psaní knihy přimělo? Já to mám jednoduše tak, že dostanu impuls z hůry a pak se do toho prostě pustím. Tenhle román je ale oproti těm předchozím knihám psaný naprosto jiným způsobem. Jsem v něm více při zemi a víc si uvědomuju tu obyčejnost, spěch, cestu za nutností. I to byl důvod dát děj do nejzadejchanějšího místa na světe - na Manhatton. Tam si totiž myslím, že je to pozlátko doby nejpatrnější. Je tam nejlépe vidět ta honba za vnějším štěstím a hlavní hrdina byl právě obyčejný newyorčan sedící za barem u piva bez pěny, koukal se ven na ulici, byl absolutně spokojený a nic nenasvědčovalo tomu, že může být všechno úplně jinak a ono bylo.
Postava Santiaga působí jako někdo, kdo prochází zásadní proměnou. Je Vám postava v něčem blízká, nebo představuje spíše univerzální obraz člověka, který hledá smysl svého bytí?
Jmenuju se Tomáš, takže o mnoha věcech přemýšlím tak nějak navíc a ještě před přijetím rozhodnutím všechno znovu projíždím, ale v tomhle mám jasno. Vnitřní proměnou procházíme naprosto všichni. Někdo to cítí a prožívá a někdo si to vůbec neuvědomuje. Česko je jedna z nejatejistyčtějších zemí světa, takže když se někoho zeptáte, jestli věří v Boha, tak většinou odpoví jednoznačně, že ne, ale, a já to mám vyzkoušeno, zeptáte-li se toho samého člověka, jestli věří v duši, tak většinou řekne ano. No a duše se přeci musí měnit, aby něco poznala, prošla si třeba i těma největšíma sračkama (odpusťte mi ten pojem), aby zjistila, že je v podstatě nádherná, plná míru, klidu a světla.
Psát o duchovních tématech bývá často ošemetné. Jak jste hledal rovnováhu mezi příběhem a filozofickým přesahem, aby kniha zůstala čtenářsky přístupná?
Psát o duchovních tématech je často opravdu ošemetné, to máte absolutní pravdu a je to opět o našem člověku a jeho pohledu na spiritualitu. Jakmile je kniha zařazena mezi duchovní beletrii, tak to každému „smrdí“ církví a náboženstvím. Takže přístupnost bohužel není ani tak o obsahu, ale hned z kraje o zařazení do šuplíku duchovních knih a já mám trochu obavu, že šuplík s visačkou Sedlák nikde nenajdete. Ohledně filozofického přesahu musím upřímně říct, že bych byl hodně při zemi a nehledal ho tam tolik, takže knížku si může přečíst popelář, atomový fyzik i profesor filosofie, který si chce odpočinout od náročných úvah nad podstatou Heideggerova džbánu.
Jaké momenty při psaní této knihy pro Vás byly nejtěžší? Ať už emočně nebo tvůrčím způsobem?
Vzhledem k tomu, že jsem z hůry dostal jenom začátek a konec, tak vlastně bylo psaní knihy jedna linka, jedna radost bez nějakých těžších pasáží. A tohle mě právě baví, nechat věci plynout a psát.
Dá se říct, že pro Vás psaní představuje určitý druh terapie nebo duchovní cesty?
Tak duchovní cesta to je rozhodně, ale terapie určitě ne anebo je, ale neuvědomuji si ji. Je to pro mě spíš poslání. Chci mými knihami lidem ukázat, že duše je víc než nové auto a dovolená na Kapverdách. Na rovinu vám slibuju, že každá moje kniha bude mít dobrý a radostný konec.
Jaký pocit by měl čtenář mít, po přečtení knihy Nebe mělo modrou? Co by si měl z jejího poselství odnést?
Že všechno, co se mu v životě stalo má smysl, ikdyby to sebe víc bolelo, že není čeho litovat, že život je krásný jen tak.
Pracujete jako grafik a webdesigner. Přenáší se nějak Vaše vizuální citlivost i do psaní, nebo jde o zcela oddělené světy?
Knihy mě bohužel neživí, ale třeba jednou tahle knížka vyjde v USA, bude mít dobrou odezvu a budu moci psát naplno, konec konců zázrak je tu od toho, aby se naplnil.
Jak nejraději trávíte volný čas, když chcete úplně vypnout od povinností?
Jsem zcela na začátku a rád bych se dostal do Ježíšova „buďte jako děti“, protože se znovu učím, jak se vypnout od povinností. To byste nevěřila, jaký to je problém. Jinak ale rád chytám po večerech vděčnost jenom pohledem na modré nebe a když mi to nejde, tak si rád zajdu pokecat s chlapama na dvě piva, tam se dokáže duch na chvíli taky osvobodit. :)
Co pro Vás znamená luxus?
Tak to je přímo luxusní otázka a děkuju za ní. To je naše země. Máme mír, blahobyt, skvělý sociální systém a zdravotnictví. Luxus je nadstandard. Pro bezdomovce je to obyčejné teplo uprostřed zimy, pro boháče jsou to kliky ze slonoviny a když oba za to budou vděční, tak vyhrávají. Luxus jsou tajné dveře do vděčnosti, máte-li ho, tak zkuste ty dveře najít a otevřít. Přeju vám hodně štěstí při hledání.
Galerie
