Tomáš Prázdný ve své knize Ve jménu zítřka odhaluje skutečnou cenu lidské odolnosti
Tomáš Prázdný se narodil v roce 1987 a trvale žije v Praze. Vystudoval vysokou školu a získal titul doktora práv. Je ženatý a má dvě děti. V současnosti působí jako projektový manažer a jednatel rodinné investiční společnosti. Ve volném čase se věnuje psaní beletrie, přičemž každá jeho kniha je originální jak žánrem, tak pojetím.
Od dětství se zajímá o motocykly, jeden rok žil v Austrálii, miluje turistiku v přírodě, hory, lezení na stěnách, fitness a především čas strávený s rodinou a přáteli. Za největší životní zážitky považuje cestování na motocyklu, narození dítěte, život v Sydney, pobyt na Novém Zélandu a sepsání i vydání první knihy, která pro něj představovala významný osobní milník. Doufá, že nebude poslední a že jeho tvorba v budoucnu osloví širší okruh čtenářů.
Ve své práci se snaží prostřednictvím příběhů otevírat aktuální společenská témata. Usiluje o to, aby poukázal na rozdělení společnosti a její neschopnost vzájemně si naslouchat. Zdůrazňuje, že jsme jeden národ, a v širším pohledu jedno lidstvo, které si často zbytečně komplikuje život, přestože má schopnost dosahovat mimořádných věcí.
Vaše kniha Ve jménu zítřka nese příběh, který začíná jako romantická cesta a postupně se promění v boj o přežití. Jak se ve Vás zrodila myšlenka pro napsání této knihy?
Od dětství mám velmi bohatý vnitřní život, který jsem si po dlouhou dlouhou dobu pečlivě chránil a na okolí jsem působil úplně jiným dojmem ne příliš přemýšlivého baviče. Rád čtu, ale tuhle zálibu mi komplikuje moje vlastní fantazie, která mě od příběhů odvádí pravidelně do vlastních představ. Už před třicítkou ve mě rezonovalo několik základních témat, jako neuvěřitelná schopnost přežití a adaptace některých jedinců v krajní nouzi, zoufalý stav naší planety a ekosystému a neochota lidstva si tento stav přiznat a řešit, nebo síla, kterou nám dává láska k našim nejbližším. A to jsou právě témata této knihy. Hlavní postava si žije obyčejným životem, řeší každodenní malichernosti a vůbec netuší, že za pár hodin se jeho život navždy a brutálně změní. Musí bojovat za sebe, za svoje blízké a nakonec za celou planetu, aniž by do poslední chvíle věděl proč.
V čem byl pro Vás námět této knihy osobně zásadní – chtěl jste spíše vyprávět příběh, nebo zkoumat hranice lidské vůle a síly?
Trochu jsem to načal už výše. Chtěl jsem ukázat, jak citlivá a křehká je naše civilizace, jak závislí jsme na přírodě a jeden na druhém. Na druhou stranu také předvést neskutečnou duševní i fyzickou sílu člověka, kterou zpravidla objevíme až v těch nejtěžších situacích.
Hlavní hrdina Alan během krátké chvíle ztratí všechno, co měl. Jak jste pracoval s emocí ztráty a s otázkou, co pro člověka vlastně znamená mít domov?
Já knihu psal po operaci kolene a trochu jsem využíval fyzické bolesti pro psaní příběhu. lidským jazykem: bolelo to jako svině, a tak jsem to chtěl prodat. :) Zároveň jsem si představil tu opuštěnost a touhu po klidu domova a rodiny, která možná už nikdy neměla přijít. Psal jsem to sice už před téměř deseti lety, ale už tehdy mi bylo jasné to, co nyní vím jistě. Rodina je základ.
Kniha se dotýká témat pudu sebezáchovy, osamění i znovuzrození. Které z těchto témat je pro Vás osobně nejbližší?
Všechny tři, vzájemně se prolínají. Bez boje není vykoupení. Kolikrát jsme podnikali věci, které jsme v tom okamžiku nenáviděli a potom na ně rádi vzpomínali? Lidé si potřebují pravidelně sahat mimo svou komfortní zónu, jinak se s těží někam posouvají. Platí to ve sportu, v businessu, zkrátka téměř všude. Je mi smutno z toho, kolik negace a stížností na současný stav naší země a našich životů okolo sebe slyším. Když se podívám praktiky kamkoliv do minulosti, mám zato, že se máme vážně dobře. Jak moc dobře si ale uvědomíme, až když o to co máme přijdeme.
Můžeme příběh chápat i symbolicky, jako obraz člověka, který hledá cestu zpět k sobě?
Částečně ano. Před nekolika dny jsem dopsal další, v pořadí již pátou knihu, která se tématu ztráty a znovunalezení sama sebe věnuje naplno. Ale i zde to téma rezonuje.
Existencialismus a napětí ve společnosti, jak se tyto filozofické a sociální prvky odrážejí ve Vaší tvorbě?
Myslím, že jsem to už také definoval v předchozích otázkách. S každou další knihou se do tohoto tématu pouštím o něco dále. V první knize spíše okrajově, například tématem malých přeživších skupin a jejich chování ve světě, kde si slušnost a zákon neseme jen sami v sobě. Není zde žádný státní orgán, který by ho vymáhal. Aktuální téma voleb 2025 toto ale definuje jak skrze politiky, tak voliče. Politikům, především těm populistickým dávám za vinu rozklad společnosti za posledních 10 let. Jednotlivé skupiny štvou proti sobě, děsí je fatalistickými a nereálnými scénáři, ohýbají realitu a z dne na den zapomínají na svoje sliby a prohlášení. Nejsmutnější na tom je, že se potom s opozičními státníky v klidu u piva sejdou a vždy se nějak dohodnou. Ale my, voliči, zůstáváme v konfliktu, nenasloucháme si a každým rokem radikalizujeme jeden proti druhému. A to je špatně. Bohužel na tuto hru už přistupují i konzervativci a místo uklidnění jsme se dostali do spirály osočování a nenávisti. Doufám, že to jednou přestane. Můžeme mít rozdílné názory, ale pokud si nebudeme naslouchat, jako společnost zamrzneme.
Pokud byste měl shrnout hlavní poselství příběhu, které by mělo v čtenáři zůstat, jak by znělo?
Nebuďme lhostejní k životnímu prostředí. Ověřujme informace. Pokud můžeme udělat něco pro naší planetu, udělejme to. žijeme už tak dlouho na dluh, blíží se doba zúčtování a my jako pštrosi strkáme hlavy do písku pohodlnosti. Nejsem jiný, také mám rád výdobytky moderní doby a nechci se jich vzdávat. Ale pro lásku ke svým dětem apeluji, nežijme stylem "po nás potopa". A potom láska. Ke svým blízkým, ale i k širšímu okolí. O kolik lépe by se nám žilo, nebýt v neustálém napětí a konfliktu. Jako jednoduchý příklad vidím chování řidičů na silnici. Setkávám se s obří mírou bezohlednosti. Často mě dopálí, že se například nemohu zařadit do souvislé kolony aut, kdy já vždycky pouštím, a automatiky to čekám od svého okolí. Moc se to ale neděje.
Co Vás psaní této knihy naučilo o Vás samotném?
Potvrdilo mi to už dávno známá fakta. Jsem roztržitý, netrpělivý, snadno ztrácím pozornost. Ale když něco opravdu chci, dotáhnu to do konce.
Vystudoval jste práva, působíte jako projektový manažer, a přesto se věnujete literatuře. Jak se pro Vás tyto světy propojují?
Měl jsem v životě štěstí na lidi kolem sebe. Rodina mě podporuje a tak jsem mohl v relativně nízkém věku nasbírat hromadu různorodých zkušeností. Nejvíc mi v tomto ohledu dalo cestování. Jak rok v Austrálii, který mě naučil samostatnosti a otevřenosti, tak cestování na motorce, ale také výlety do přírody, různé kulturní akce, psychicky náročná a různorodá práce, kde musím improvizovat a rozhodovat se sám za sebe i za celou společnost. A samozřejmě rodina se vším, co k tomu patří. Měl jsem trochu smůlu na zdraví a úrazy, ale také bolest umí člověka hodně naučit o něm samém. Jak fyzická, tak psychická. V knihách potom všechny tyto zkušenosti úročím a zkouším propojit s příběhy, které mi moje fantazie servíruje. Někdy tomu říkám "blití mozku na papír". Moc nad tím nepřemýšlím a nechávám se sám unášet tím, co mi padá z hlavy.
Co pro Vás znamená luxus?
Mít dostatek prostředků na uspokojování potřeb. Mých, ale také lidí kolem sebe. Lhal bych, kdybych tvrdil, že nemám rád kvalitní věci. Jako milovník motocyklů, hodinek, ale i moderního umění jsem trochu otrokem svých věcí a občas si něco rád dopřeju. To platí i pro mou rodinu. Rád je zahrnuji kvalitními věcmi. Na druhou stranu, dává to za mě větší smysl, než propadat tzv. fast fashion životnímu stylu. Přísloví "nejsem tak bohatý, abych si kupoval levné věci" to ostatně definuje docela přesně.
Galerie
