Spisovatel Petr Havlík a jeho nová kniha Chuť žít: hledání rovnováhy, víry a návratu k sobě
Petr Havlík letos oslavil 66. narozeniny a i přes ukončení profesní kariéry zůstává pracovně činný. Působí jako poradce a spolutvůrce několika projektů pro nevládní organizaci s celostátní působností, díky čemuž je stále v kontaktu s lidmi. Po studiích začínal jako pedagog, po roce 1989 se zapojil do společenských změn a stal se mluvčím Občanského fóra i vedoucím volební kampaně. Později založil politickou stranu, která v roce 1992 zvítězila ve volbách.
Po krátkém působení v politice se rozhodl zaměřit na rodinu a soukromý sektor. Profesní zkušenosti sbíral nejprve v telekomunikační firmě a později ve vlastní společnosti specializující se na investiční poradenství. Věnoval se vyhledávání investičních příležitostí, propojování klientů s partnery a nastavování obchodních strategií. Několik let působil také ve Spojených arabských emirátech, kde zúročil své znalosti a udržel si profesní nezávislost, protože nikdy nespolupracoval se státními institucemi.
Dlouhodobě se věnuje psaní a publicistice. Publikoval v řadě médií a vydal čtyři knihy zaměřené na společenské a politické dění v Česku i v zahraničí. Zúčastňuje se besed na školách a spolupracuje na dokumentárních filmech. K osobnějšímu stylu psaní ho přivedly změny v rodinném životě. Psaní esejů se pro něj stalo způsobem, jak si udržet životní rovnováhu a nadhled.
Jak se ve Vás zrodil nápad napsat knihu, která nese tak silný název, Chuť žít?
Nápad vydat knihu mých esejů dostal můj přítel Milan Uhde. Patří mezi ty, kterým svoje texty posílám. Jeho ta moje tvorba velmi oslovila. Nabídl se jako editor a následně i korektor knihy. V té době jsem již komunikoval s nakladatelem Karlem Svobodou, z nakladatelství Bohemica Books. To naše vzájemné propojení úžasně fungovalo a funguje. Již několik let jsem byl pravidelným čtenářem Dr. Davida Hawkinse, jehož styl psaní mě velmi zasáhl. Být vedle něj na pultech knihkupectví je pro mě velká čest a velmi si toho vážím. Název "Chuť žít" vznikl velmi spontánně. Já jsem Karlovi Svobodovi vyprávěl o tom, že jedna starší dáma, moje pravidelná čtenářka, mi řekla, že ji moje texty pomáhají nalézat chuť žít. Karel mě zastavil a řekl, že jsme právě objevili název knihy.
Kniha je sestavena z osobních úvah a zamyšlení. Jak probíhal výběr myšlenek, které se do ní nakonec dostaly?
Finální výběr jsem ponechal na editorovi. Vybíral asi ze 110 textů a nakonec jich je v knize cca 65. Já jsem měl samozřejmě svoje preference a finální ano jsem řekl já. Jde o výběr textů z let 2020 až 2025. Milan Uhde dbal na to, aby texty spolu ladily, nejde tedy o chronologické řazení. Některé texty, které se nevešly do této knihy, tak možná budou ve druhém díle, který ponese název "Odvaha žít". Ale hlavně tam bude výběr z textů nových, neboť píšu dál. Velmi mi to pomáhá. Píšu hlavně brzo ráno, kdy vím, že soubor myšlenek musí jít tzv. z hlavy ven. Večer pak text dočistím a pustím do světa. První čtenářský okruh tvoří soubor několika mých přátel. Inspirace jsou různé. Píšu vlastně sobě, o tom, co mě těší, trápí, o vztazích a o tom, co považuji za důležité a správné.
Kniha se dotýká svobody, víry i smyslu existence. Jaké z těchto témat vnímáte jako pro dnešní dobu nejaktuálnější?
Já myslím, že všechna tato témata jsou stále aktuální a vzájemně spolu souvisí. Jde o to najít sám sebe a žít v souladu se sebou samým, s pokorou a vědomím souvislostí. Nežijeme v lehké době, ale mnohem horší časy žili naši předci v turbulentních dobách 20. století. Některá témata jsou věčná - zlo versus dobro, tma nebo světlo, nenávist či láska a lež proti pravdě. Kořen lidství je v nás a neměli bychom se jej vzdávat kvůli údajnému pokroku či díky tomu, že to není příliš cool.
V anotaci knihy zmiňujete, že se nejedná o soubor receptů na šťastný život. Jaký by podle Vás měl být opravdový vztah člověka ke štěstí?
Štěstí je milovat a být milován. Štěstí je naše osobní nastavení. Štěstím je udělat někoho šťastným. Štěstím je naše schopnost se radovat. Nečekejme na štěstí a jděme mu naproti. Štěstím je slunce, které svítí a hřeje, štěstím je něčí úsměv. Mezi úspěchem (ziskem) a štěstím není rovnítko. Štěstím je být užitečný a prospěšný. Štěstím je sdílení s blízkou osobou. Já každé ráno ještě před psaním cvičím, prodýchám se a snažím se si ten ranní záblesk štěstí a pohody nést po zbytek dne. Někdy se to nezdaří, ale to není důvod k tomu se hroutit. Zítra je taky den.
Jak by měla podle Vás kniha Chuť žít působit na čtenáře, kteří se ocitnou v období pochybností nebo ztráty smyslu života?
Smysl života můžeme hledat celý život, a přesto můžeme žít plnohodnotný a spokojený život. Smysl života není jedno heslo, je to o způsobu přijetí sebe samého. Pochybování může být zdravé, pokud nás však znehybní, pak bychom měli zbystřit a říct si, že tudy cesta nevede. Ve svých textech zdůrazňuji sílu přítomného okamžiku. Nežijeme v minulosti a ani v projekcích budoucnosti. Carpe diem - užívej dne. Já navrhuji zklidnění, prodýchání a víru v dobro a vlastní síly. Čtenář to v textech najde a třeba mu to pomůže se zvednout a jít dál.
Někteří čtenáři označili Vaše texty za kazatelské eseje, jiní za hodnotové úvahy. Jak byste sám popsal styl svého psaní?
Ty texty jsou mým pohledem, mou zpovědí, produktem mého vnitřního dialogu. Píšu o tom, co mě inspiruje a nabíjí - příroda, umění, vztahy. Snažím se o srozumitelný jazyk. Průměrná délka jednoho textu je cca jedna A4. Témata a akcenty se prolínají a někdy i opakují, což není na škodu. Já se nezlobím ani za označení kazatelské eseje. Víra je v mých textech přítomna, ale nejde o náboženskou či spirituální literaturu. Je to účinná forma terapie.
Jaké hodnoty podle Vás stojí za to dnes obhajovat, ať už v osobním, nebo veřejném životě?
Každý silný vztah se musí opírat o vzájemný respekt a vzájemnou důvěru. Potřebujeme odvahu, trpělivost a hlavně pokoru, která je protipólem zhoubné pýchy. Důležitá je upřímnost a poctivost, jedině tak může mít někdo vysoký morální kredit. Já navíc preferuji laskavost a noblesu. To nám velmi schází ve veřejném prostoru. A také apeluji na nebezpečí lhostejnosti a tolerance agrese a buranství. V osobních vztazích je důležitý trvalý pocit bezpečí a stability, což platí zároveň s respektem k jinakosti. Ze všeho nejdůležitější je nevzdávat se vlastní identity a autentičnosti.
Vaše životní zkušenost sahá od pedagogiky přes politiku až po poradenství. Jak se všechny tyto etapy promítly do Vašeho dnešního pohledu na svět a na člověka?
Je to pestrá směs. Zažil jsem opravdu hodně, ale vždy je to o lidech. Já jsem potkal celou řadu inspirativních lidí. Jsem rád, že jsem mezi své přátele mohl řadit a řadím nadále Karla Kryla, Ferdinanda Havlíka (nejsme přímí příbuzní), Jiřího Stránského, Milana Uhdeho, Václava Marhoula, Karla Hvížďalu a mnohé další. Každý z nich ve mně zanechal nějaký otisk. A děkuji mé rodině, že mi byla oporou.
Co pro Vás znamená luxus?
Zcela upřímně to není šálek mého čaje. Můj ortoped často používá slovo luxusní. Říkával, že mám nyní luxusní titanové kyčelní klouby. Pokud vnímáme slovo luxus jako ekvivalent kvality, pak je to všechno ok. Pokud je však luxus okázalou prezentací blahobytu, úspěchu a moci, pak to není můj svět. Ale respektuji i jiné vnímání. Každý takto expresivní termín může svádět k různým interpretacím. Před luxusem dávám přednost radosti ze života.
Galerie
