Luxus a úžasná gastronomie v Monte-Carlu díky restauraci La Table D´Antonio Salvatore

Při své cestě do Monte-Carla bylo samozřejmé, že musím navštívit i nějakou úžasnou restauraci, abych poznal nejenom zdejší památky a hotely, ale i výtečnou místní gastronomii. Chvíli jsem projížděl internet a dočetl jsem se o restauraci, která nesmírným úsilím šéfkuchaře dostala své působení opravdu na vrchol, rozšířila o sobě povědomí, vytvořila nejdokonalejší menu a následně obdržela i michelinskou hvězdu. Bylo pro mě tak jasné, že musím tento podnik navštívit i já sám.

Ne snad proto, že bych chtěl kontrolovat, zda byla michelinská hvězda udělena právoplatně, to vůbec. Sám jsem se už přesvědčil o tom, že restaurace, které toto ocenění drží, jsou prostě úžasné. Chtěl jsem ale na vlastní pocit –a především na vlastní chuťové pohárky – zjistit, jak vaří právě v restauraci La Table D´Antonio Salvatore.

Do La Table D´Antonio Salvatore jsem se rozhodl vypravit také z toho důvodu, že se mi líbila jejich filozofie – působit jídlem na všech pět smyslů. Není totiž nic dokonalejšího než vstoupit do restaurace, kde slyšíte příjemnou obsluhu, máte možnost posoudit úžasné jídlo zrakem a cítit jeho skvělou vůni. Následně jej vzít do ruky a ochutnat, čímž splyne všech pět smyslů do sebe a vytvoří nezapomenutelný zážitek. Aby mohlo být toto všechno splněno, drží se restaurace svého závazku – a to přípravy klasických a zároveň originálních jídel z výhradně bio produktů.

Každý den se v restauraci připravuje speciální menu, a ke každému pokrmu je servírováno i vinné párování, které přesně sedí svou chutí k danému jídlu. Ale o tom až za chvíli. Interiér restaurace si mě totiž získal hned jako první. Asi i právě stylem chce La Table D´Antonio Salvatore hrát na zrak. Vnitřek je stylizován především do dřeva, ale doplněn o úžasnou televizi, na které se mění prostředí, což ještě umocňuje celý pocit z vašeho oběda – ostatně tak jako mně.

Stoly jsou zde prostřeny bílými ubrusy, díky čemuž vynikají ve svém prostředí. Avšak zároveň na nich každé jídlo vypadá velmi elegantně. Jako první mě velmi příjemná obsluha obdařila takzvaným amuse-bouches, které se skládalo z barbajuanu s cuketovým krémem, cannolis s lilkovým kaviárem a parmazánem, oplatkami podávanými s terinou z foie gras, lehkým kozím sýrem, džemem a rajčaty. Nechyběly ani mražené koláčky s artyčokovým krémem. Možná to zní jako velká dávka na předkrm, ale vězte mi, že tato kombinace byla naprosto ideální.

Jako hlavní chod mě v restauraci čekalo BOTTONI DI VITELLO TONNATO – a tedy telecí pečeně s omáčkou z tuňáka s uzenou paprikou. Jako jídlo to zní jednoduše, ale chutnalo to naprosto báječně. A aby toho nebylo málo a já si šéfkuchaře Antonia Salvatoreho pořádně ozkoušel, poručil jsem si ještě druhý pokrm, kterým bylo CABRI DODICI ORE, což je malé kůzle, vařené velmi dlouho při nízké teplotě. A následně podávané s pečenými topinambury – podzemními plody speciální druhu slunečnic – hruškovým pyré, omáčkou z portského vína a brambory à la Scapece. Tento o kus složitější pokrm se stane asi mým novým „oblíbencem“ – chutnalo totiž naprosto báječně. Takto jemné maso si prostě jen tak nikde nedáte.

K telecí pečeni bylo servírováno Château de Lugey Blanc des Cabanes 2020 a ke kůzlátku La Firma Cantine del Notaio 2016. Jen těžko bych porovnával, které víno bylo lepší. Cítil jsem, že po takto vydatném obědě už budu mít problém zvládnout ještě dezert, ale když jsem zjistil, že se jedná o Criollo čokoládový 75% krém se šafránovou zmrzlinou a citronem, nemohl jsem prostě odolat a tento lehký závěr jsem si prostě připustil. Obzvláště, když k němu bylo podáváno víno Vendage de la Sainte-Charles Henri Bourgeois 2014.

Na závěr nemohu restauraci La Table D´Antonio Salvatore snad nic vytknout, obsluha a um šéfkuchaře je prostě znamenitý. A vinné párování bylo zvládnuto obzvláště excelentně. Michelinskou hvězdu si zdejší podnik rozhodně zaslouží.