O výuce angličtiny pro každého s Lukášem Mitaczem

Oklikou, vystudoval jsem matematiku, ale už během studia na VŠ jsem začal učit kurzy. Angličtina mě bavila od dětství, rodiče mě podporovali ve studiu. Na základní škole jsem už četl knihy v originále. Po úžasném roce na univerzitě v Nebrasce a dalším roce v Kanadě jsem se k matematice už nevrátil. Učení mě bavilo, naplňovalo, tak jsem u toho zůstal. Dal jsem si za cíl, že pomůžu každému. I těm, kteří to už vzdali. Tak už učím více než 15 let.

Každý student potřebuje odlišný přístup. Většina se ale potýká se strachem. Vnutili nám totiž představu, že nesmíme dělat chyby. Když se odbourá strach a student je ochoten se učit nové výrazy v aplikaci, kterou používáme, tak je vyhráno. Pak je to jen otázka času.

Především ze začátku. Studenti si musí vybudovat důvěru v sebe sama, že tu či onu situaci zvládnou, že nebudou působit hloupě. To přijde pouze se zkušenostmi. Ty situace se studenty probírám, hrajeme role-play, pracujeme na small-talk a na konci oni sami ví, že to dokázali. To je krok směrem k sebedůvěře, která je esenciální. Výuka je silně individualizovaná, jedná se spíše o jazykový koučink. Lektor musí vnímat, co se děje, jak se student cítí, reaguje a neustále vše adaptuje.

I když každý student potřebuje jiný přístup, po všech těch letech jsem zjistil, že je jakési jádro znalostí, které musím předat prakticky každému. Jak jsem to opakoval stále dokola – gramatiku, různá pravidla ve výslovnosti, fráze z běžných životních situací – tak mě napadlo to natočit. Potom se k tomu přidávaly další nápady a tak vzniklo Anglidsky. Je to takový koncentrát mých zkušeností.

Kdysi jsem si pořídil kurz japonštiny a moc se mi líbil, ale chybělo mi tam procvičování. Rozuměl jsem, ale nepamatoval jsem si to. Proto používáme na memorování aplikaci, která vznikla shodou okolností v Japonsku. Využívá vědecké poznatky o fungování paměti a zapomínání.

Dnes na mnoha školách probíhá výuka angličtiny již od první třídy, takže základy jsou dobré. Čím dříve si začnou na ty zvuky zvykat, tím lépe. Školství ale jinak zůstává u svých zkostnatělých postupů, starých osnov, striktního probírání učebnic, nekonečných cvičení a téměř žádného mluvení. Hovorovou angličtinu, se kterou se setkáte v zahraničí nejčastěji, v učebnicích ani nenajdete. Pak ani kreativnímu učiteli nezbude dost prostoru pro zábavnější formu. Kdo se chce naučit, musí sám sledovat v angličtině Youtube, filmy, seriály atd. Kdyby se dalo dost učitelů dohromady s kvalitním IT týmem, tak by šlo vytvořit chytrý adaptabilní systém i pro školství. Děti by mohly pracovat doma a hodiny ve škole by byly na procvičování mluvení a hry. Ale na něco takového si ještě dlouho počkáme.

Strach a nízké sebevědomí. V některých případech to je i odmítavý postoj: „Vím, že to potřebuji, ale nebaví mě to, tak teda chodím na lekce, ale jsem mimo, vůbec mi to nejde.“ Další problém jsou špatní učitelé, kteří učí o jazyku, ale neučí mluvit. Studenta je potřeba motivovat, ukázat, že to není tak těžké, že to zvládne. Pak je třeba nastavit efektivní systém memorování nových slovních spojení, získávat sebevědomí, pak už to přijde samo. Lepší sebevědomí se pak pozitivně projeví i na kvalitě. Videa v délce cca 5 minut s jasným výstupem - balíčkem slovních spojení a aplikací, která mě to naučí - jsou kombinace, kterým neodolá ani ten, který to s angličtinou několikrát již vzdal.

Napadá mě Exupéry: „Jediným přepychem jsou lidské vztahy.“