Petr Koukal

Děláte i jiné sporty? Dodnes si rád zahraji tenis, baví mě squash, plavání, v létě zkouším triatlon. Atletice jsem věrný i nadále a „zpříjemňuje“ mi prakticky každodenní kondiční přípravu. Co se Vám honí hlavou před zápasem? Taktika, se kterou do zápasu jdu. Přemítám si silné zbraně soupeře i jeho slabiny a přehrávám si ideální vývoj zápasu i krizové situace tak, abych na ně byl připravený, když nastanou.

Zúčastnil jste se LOH v Pekingu, jak Vaše účast dopadla a jaké jste si po nich vytyčil cíle? Už samotná kvalifikace do Pekingu byla velký úspěch, české barvy se na olympiádě v tomto sportu neobjevily 16 let. Díky těžkému losu jsem prohrál už v prvním kole. Hrál proti mě nejlepší Angličan Smith, který tehdy patřil už několik let do světové dvacítky a nikdy předtím ani potom jsem ho neporazil. V Pekingu jsem s ním ale poprvé hrál vyrovnaně na tři sety, na víc ale prostě nebylo. Během následujících dvou let po Pekingu vedla moje cesta až na hranici světové třicítky. Kdybyste se mě zeptali tehdy na cíle pro Olypiádu v Londýně 2012, řekl bych Vám postup do čtvrtfinále. Pak ale bohužel přišel velký zlom v podobě zákeřné nemoci… Máte ve své kariéře za sebou už plno úspěchů. Ze všech vytyčím alespoň několikanásobné obhájení titulu mistra České republiky a účast na LOH v Pekingu… Podařilo se mi také vyhrát několik evropských turnajů a na několika dalších získat medailové umístění… V září 2010 ale přišel úplně jiný soupeř.

V roce 2010 Vám lékaři diagnostikovali rakovinu varlat. Jak Vás napadlo jít se nechat vyšetřit a co Vám proběhlo hlavou, když jste se dozvěděl diagnózu? Úplnou náhodou! Neuvěřitelně šťastnou. Na večeři s přáteli jsem se zmínil o tom, že pozoruji drobnou změnu na těle, vtipkovali jsme a já z legrace požádal kamarádku lékařku, zda by se mnou nešla na toaletu a nepodívala se mi mezi nohy, že tam mám něco, co bych jí chtěl ukázat. Opravdu to celé probíhalo velmi odlehčeně. Ona ale souhlasila. Jak jsem později zjistil, z toho jak jsem jí to popsal, totiž věděla, že by se mohlo jednat o nádor. V restauraci na dámské toaletě mě prohlídla a vrátili jsme se ke stolu se slovy, že nejspíš o nic nejde. Ale ať si pro jistotu zajdu k odborníkovi – urologovi. Sama mě objednala na prohlídku hned za dva dny. Nechtělo se mi tam, ale ze slušnosti jsem šel. Pan doktor mě prohlédl a udělal vyšetření ultrazvukem. Oblékal jsem se a počítal s tím, že pojedu domů k rodičům na oběd. Myslel jsem si, že v nejhorším půjde o něco, co se časem vyoperuje. Pan doktor mě ale vyvedl z omylu. Řekl, že se jedná o nádor, který bude muset ven. Tak se potvrdily, do té doby, mé nejhorší obavy. Zeptal jsem, kdy to bude. Zda to počká pár měsíců, že mám teď náročný tréninkový program a nerad bych ho přerušil. Následovala věta, na kterou nikdy nezapomenu: „Vy mi nerozumíte, pane Koukale. Máte rakovinu a ještě dneska Vás budou operovat!“ Co mi tehdy projelo hlavou? Nechápal jsem. Nevěřil. Nevěděl, co říct a co udělat. Bylo to šílené. Projel mnou strach, ze zanedbání prevence, když jsem přišel až několik měsíců poté, co jsem si to nahmatal poprvé. Fakt, že se musí operovat ještě tentýž den, mě děsil! …Nejtěžší bylo zavolat to rodičům. Má další cesta nevedla domů, ale rovnou do nemocnice, kde následovala další vyšetření a ještě tentýž večer mě měli operovat. Nakonec operaci odložili na druhý den ráno.

Vaše léčba trvala 3 měsíce, skončila na konci minulého roku a vy jste se bezprostředně po ní vrátil na kurty. Hned začátkem února jste vyhrál 5. titul mistra České republiky. Měla výhra pro Vaši psychiku, po prodělané nemoci nějaký hlubší význam? Rozhodně měla. Byla to pro mě tečka za celým tím šíleným obdobím. Teprve po vyhraném finále jsem si řekl: “teď jsi zdravý a zpátky“. Jaké byly Vaše pocity v průběhu turnaje? Velmi smíšené. Byl tam okolo mě šílený mediální humbuk, na který jsem do té doby nebyl zvyklý. Současně tam se mnou točily tři televizní štáby, do toho mnoho novinářů a navíc ještě mraky známých a přátel, kteří mě z celé republiky přijeli podpořit. Bylo to pro mě velmi náročné.

Nyní je to 10 měsíců po Vaší nemoci, cítíte, že už jste zase v plné formě, nebo máte ještě rezervy? Rozhodně ještě nejsem na stejné úrovni jako před nemocí. Především co se týká rychlosti regenerace po trénincích nebo po turnajích. Tělo regeneruje podstatně pomaleji. Ale s tím se počítalo a já věřím, že je to jen otázka času. Po úspěšné léčbě rakoviny varlat jste rozjel kampaň či osvětu „Rakovina varlat“. Nechci to nazývat charitativní organizací, protože nezískáváte finance. Co je tedy Vaším cílem? Cílem bylo co nejvíce upozornit laickou veřejnost na problém rakoviny varlat. Aby se všichni dozvěděli, jak je to zákeřné onemocnění a že si vyhledává především mladé muže. Bohužel zatím zůstalo jen u webu www.rakovinavarlat.cz. Od chvíle, kdy jsem se vrátil na kurty, už nemám čas se tomu věnovat tak, jak bych si představoval. Hledám nyní někoho, kdo by tento projekt rozjel.

Znáte akci Movember? Ano, prostřednictvím mé agentury Sport Invest Group mě nyní oslovili ke spolupráci. Pokud mluvíme o vaší agentuře, je na místě otázka, jak a kde získáváte na badminton finanční prostředky? Financování je alfa a omega každého sportu, mnohonásobě víc to platí v českém sportu a mnohonásobně víc se to týká malých sportů, kam u nás badminton patří, přestože je zařazen na olympiádě. Sponzoring je proto nezbytný. Já mám štěstí, že se o mě se v tomto ohledu starají lidi ze Sport Investu, protože ti mají v této oblasti obrovské zkušenosti, vedle mě pečují o řadu špičkových sportovců, jako je Martina Sáblíková, Petr Čech, Ondřej Synek nebo Filip Jícha. Oni ke mně přivedli například ČPP, Adidas nebo Allivictus. Nově mě podporuje Metrostav a dlouhodobě značka Head. Ačkoli to novináři často nemají rádi, snažíme se mé partnery zviditelňovat, protože bez nich by to nešlo. Na druhou stranu je ale i pro firmu spojení se sportem pozitivní a dobře viditelnou reklamou, kterou vnímá široká veřejnost. Tak je to oboustranně přínosné.

Mohl byste hrát badminton i bez podpory sponzorů? Mohl, ale ne na světové úrovni. Například abych se kvalifikoval na olympiádu, musím absolvovat vypsané turnaje, které se konají po celém světě. A spočítejte si jen cestovní náklady, pojištění, ubytování, když lítáte do Asie, Ameriky, po Evropě. Občas za mnou přijede trenér ze zahraničí, náklady jdou opět za mnou… Často se setkávám s názorem, že sportovci vydělávají obrovské peníze, ale věřte, že v badmintonu a celé řadě dalších sportů je velká dřina sehnat prostředky alespoň na pokrytí nákladů. Ačkoli mám za sebou silné partnery, stále bych dalšího významného velmi přivítal.

Rozhodl jste se natočit dokumentární film, který bude mapovat rok Vašeho života. Kdy by měl být dokument dotočen a na co se ve snímku můžeme těšit? Film zaznamenává vývoj osudové nemoci a celý boj, vůli, odhodlání získat zpět ztracené zdraví a můj návrat do světové badmintonové špičky. Věřím, že se film stane příkladem a motivem pro mnoho dalších nemocných nebo zraněných lidí, kteří také uvěří ve slovo NÁVRAT. Točíme od začátku nemoci (září 2010) a skončit bychom chtěli až na Olympijských hrách v Londýně. Jedná se časosběrný dokument, na kterém pracují špičkoví filmaři z týmu Jana Hřebejka - Vladimír Barák a Tomáš Sysel. Hudbu nám snad bude dělat pan Ota Petřina - česká rocková legenda. Film se jmenuje „Cesta Snu aneb Nejlepší věci na světě nejsou věci“. Jeho úryvky můžete vidět na mých stránkách www.petrkoukal.com.

Obsahem dokumentu je také Vaše kvalifikace na LOH v Londýně, která běží od května 2011 a trvá rok. V jaké fázi je teď Vaše příprava a kolik Vám ještě zbývá nasbírat bodů? Kvalifikace začala 1.5.2011 a končí až 31.4.2012. Během tohoto období potřebuji uhrát 10 dobrých výsledků, které mi zajistí dobré umístění na světovém žebříčku (nejvýš postavený český hráč a zároveň umístění do 70.místa na světě), respektive kvalifikaci na LOH v Londýně. Nyní mám za sebou polovinu kvalifikace a dá se říci, že mám ze tří čtvrtin splněno. Uhrál jsem dobré body na turnajích v Dánsku, Číně, Kanadě a Guatemale a získal nadprůměrný počet bodů vítězstvím na Slovak Open a 2.místem na Czech International, kde startovalo 307 hráčů z 34 zemí světa. Věřím, že když mám tak dobře nakročeno, tak již brzy přidám i zbývající tři úspěšné turnaje a budu se moci radovat z postupu.

Po Vaší nemoci jste se propadl na 84. místo světového žebříčku. Jak si stojíte nyní? Kurty jsem opouštěl jako 38 a během několika měsíců postupně padal až na 84.místo. Od návratu se mi zatím podařilo poskočit na 67.místo, ale věřím, že brzy zase budu tam, kam jsem patřil a snad i výš. Jaké máte cíle a přání do budoucnosti? (když pomineme LOH Londýn) Přál bych si, abych už byl navždy zdravý a při síle. Nejen já, ale všichni moji blízcí. A vůbec, všichni lidé. Také aby dobře dopadl celý ten náš filmový projekt, aby se to lidem líbilo a těm, kteří to potřebují, aby pomohl. Mým dalším přáním je aby se badminton rozvíjel a hrálo ho v ČR stále více lidí. Je to krásný sport, který potřebuje popularitu.