Ponořte se do příběhů z Afriky s úspěšnou spisovatelkou Hanou Hindrákovou

Láska k psaní mě provází už od základní školy a být spisovatelkou je můj splněný dětský sen. Psaní knih o Africe odstartovaly mé dobrovolnické pobyty v Keni, během nichž jsem získala nejen mnoho vlastních zážitků, ale potkala jsem i lidi, jejichž příběhy byly tak silné, že by mohly být napsány bez přidání jakékoliv fikce. Preferuji teplo a slunce a líbí se mi, že lidé v Africe jsou celkově vřelejší a přátelštější. Mám ráda tamní vůně a zvuky, jídlo i nádhernou přírodu. Fascinuje mě jejich víra v čarodějnictví. A i když se to někomu může zdát divné, ráda navštěvuji nairobské chudinské čtvrti, kde mám spoustu přátel i obchodních kontaktů.

Čas, který nad knihou strávím, se odvíjí od náročnosti tématu. Jedná-li se o odpočinkovější dobrodružný příběh, kde se nepotřebuji až tak moc věnovat rešerši, nebo příběh, který píšu celý podle pravdy, tak ten jsem schopná napsat i během půl roku. Jedná-li se o složitější téma, často půl roku strávím jenom nad tím, že se věnuji rešerši v podobě průzkumu v terénu, pročítání různých studií, knih, či komunikaci s investigativními novináři, kteří o daném tématu psali. Často bývám v kontaktu i s různými úřady a organizacemi.

V Čechách se pohybuji v komunitě lidí, kteří mají rádi Afriku, a právě tam jsem zaznamenala zvýšený zájem o adopce dětí z Afriky. Někteří lidé chtějí takto pomoci tamním sirotkům, jiní zase chtějí mít doma „kus“ své milované Afriky. To byl hlavní důvod, proč jsem se rozhodla psát o tématu nelegálních afrických adopcí. Tématu obchodování s dětmi jsem se věnovala již v jedné ze svých předchozích knih, která vyšla pod názvem Dobrovolnice, a věděla jsem, že přímé adopce často neprobíhají úplně korektním způsobem, a že co se může zdát jako pomoc, tak vůbec pomoc nemusí být. Naopak se nemusí jednat o sirotky. Mohou to být děti, které byly ukradeny zranitelným rodičům a jejich dokumenty byly zfalšovány.

V knize se odvíjí příběh novinářky Izabely žijící v Keni. Když se jí nepodaří otěhotnět, začne se zajímat o adopci a dozví se, že v nigerijském sirotčinci pro ni mají dítě. Brzy si však začne uvědomovat podivné okolnosti možné adopce a pustí se proto do nebezpečného pátrání, které předčí i její nejhorší obavy. Chtěla bych, aby čtenáře nejen zaujal napínavý příběh, ale aby se i dozvěděli o tématu nelegálních afrických adopcí. A to zejména lidé, kteří zvažují přímou adopci z Afriky. Protože kde není poptávka, tam není ani nabídka.

Rozvojové spolupráci už se nevěnuji. V neziskovém sektoru tohoto zaměření jsem strávila třináct let, abych si uvědomila, že to pro Afriku není ta správná cesta. Myslím si, že rozvojová pomoc je kontraproduktivní. Drží rozvojové země v závislosti na vyspělých zemích a otázkou je, jestli mají donoři vůbec zájem na tom, aby se tato situace změnila. Podle mého názoru by nejvíce pomohla podpora obchodu a uvolnění překážek, které mu brání. Proto se věnuji projektu Dárky s myšlenkou, v rámci něhož nakupuji originální vlastnoručně vyrobené šperky od lidí z keňských chudinských čtvrtí. Ty potom prodávám v rámci svého e-shopu Africké příběhy a během besed o Africe. Věnuji se tomu několik posledních let a myslím si, že je to daleko účinnější forma „pomoci“ než klasická rozvojová pomoc.

Afriku mám v srdci a psaní o ní mě velmi baví, tudíž neplánuji posílat hrdiny svých knih na jiný kontinent. Možná do jiných zemí, ale v Africe určitě zůstanou. Ráda bych se dál věnovala napínavým příběhům, které kromě napětí přinášejí čtenáři i určitou osvětu o tématech, o kterých by se podle mě vědět mělo. Čas od času zakomponuji do knih i trochu romantiky, abych si od náročných témat odpočinula.

Nejvíce mě ovlivnily dobrodružné romány od Dana Browna a Jamese Rollinse. Ráda čtu i Barbaru Woodovou a Roberta Bryndzu. Mívala jsem ráda i thrillery od Larse Keplera, ale poslední dobou už nejsem schopná číst jejich naturalistické popisy vražd. Líbí se mi i knihy od Michaely Klevisové, která píše velmi čtivě.

Se svými čtenáři, zejména tedy čtenářkami, komunikuji prostřednictvím sociálních sítí a e-mailu. Některé čtenářky mi po přečtení mých knih píšou, jak se jim to četlo a zda se jim kniha líbila. Reakce bývají vesměs pozitivní. Besedy mám velmi ráda a jezdím na ně po celé ČR. Když jsem před deseti lety začínala psát, tak jsem knihovnám besedy nabízela já. Nyní je spíš poptávají knihovny a zvou mě. A to je velmi milé. Ráda jezdím na besedy i do škol nebo do domovů pro seniory.

Začínajícím spisovatelům bych poradila obrnit se velkou trpělivostí a pílí. Pokud by to někoho zajímalo více, tak bych mu doporučila přečíst si mou autobiografickou knihu Můj africký příběh, kde detailně popisuji náročné spisovatelské začátky.

Ticho. Někomu to může sice znít obyčejně, ale když mě na chvíli obklopí ticho, nesmírně si toho vážím a užívám si to. Jako mámě dvou malých dětí se mi nemůžete divit. :)