Soňa Červená exceluje ve velkolepé inscenaci Národního divadla 1914

Inscenace 1914 je velmi ambiciózním projektem, čím vás především zaujal? Obdivuji spisovatele, divadelníka a obávaného vídeňského kritika Karla Krause a přála bych si, aby i v českém kulturním světě zaujal své zasloužené místo. Narodil se v našem Jičíně před přesně 140ti lety, odstěhoval se s rodiči do Vídně, ale české kraje navštěvoval často, hlavně svou lásku, českou baronku Sidonii Nádhernou na jejím zámku ve Vrchotových Janovicích. Tam také z velké části napsal svůj jevištní opus "Poslední dnové lidstva", ze kterého jsme čerpali inspiraci pro 1914. 1914 režíruje Robert Wilson, se kterým jste už v minulosti několikrát spolupracovala. Jaký je režisér a čím se liší od svých kolegů? V různých projektech Roberta Wilsona účinkuji už skoro 25 let. On mi, po mé operní dráze otevřel 13. komnatu divadla a herectví. Vaše první angažmá bylo v divadle Voskovce a Wericha, pokud jste musela projít konkurzem, jak v té době probíhal? Vaše otázka skočila hodně, hodně vzad! Inu: jako mladá a dychtivá adeptka jsem se v divadle V plus W přihlásila na "casting" - jak je dnes "in" tomu tak říkat. V temném hledišti seděli Voskovec, Werich a Vlach, já měla svou první trému a ani jsem tomu nechtěla uvěřit, že si vybrali na hlavní roli Káči Maršálkové ze všech adeptek zrovna mne. Jak vnímají v zahraničních scénách české hudební skladatele, koho hrají nejraději? Ve světě jste propagovala Janáčkovy opery, byla těžké prosadit jejich interpretaci v češtině? Tak už jsme zase ve světě opery, to mě těší. Víte, že Janáček je na žebříčku nejvíce hraných oper ve světě hodně vysoko? Možná, že docela malinkou zásluhu na tom mám, když jsem překládala libreta jeho oper do různých jazyků a naopak jsem učila cizokrajné pěvkyně a pěvce české výslovnosti. Spolupracovala jste nejen s operními hvězdami, ale také s rockovými hudebníky jako jsou Lou Reed a Tom Waits. V čem byla práce s nimi jiná? Práce je práce a povolání je povolání. Oba byli povolaní profesionálové, každý svým způsobem a svým rukopisem. Často jste se kvůli angažmá stěhovala. Kde jste žila nejraději? Na jevištích. V zahraničí jste byla mimořádně úspěšná, přesto jste se po dlouholeté emigraci vrátila do vlasti. Bylo to těžké rozhodnutí, nebo jste v tom měla jasno? Vrátila jsem se až po sametové revoluci a po té, co jsem v zahraničí splnila své smlouvy a to bylo v roce 1992. I když jsem si v emigraci stýskání zakázala, po češtině a po Vltavě se mi stýskalo. Přijela jsem tedy tenkrát do Prahy na otočku a zůstala dodnes - 22 let. V roce 1962 se vám podařilo emigrovat jen se štěstím, přejela jste posledním otevřeným přechodem do Západního Berlína. Tušila jste, že se domů tak dlouho nepodíváte? Když jsem v roce 1962 odtud odcházela, byla jsem si vědoma toho, že už se nikdy nebudu moci vrátit. Během své kariéry jste ztvárnila bezpočet rolí, kterou z nich považujete za „životní“? Bylo tolik krásných rolí, ale chcete-li "tu jednu", tak to byla Carmen. Je nějaká role, kterou jste si ještě nezahrála a toužíte po ní? Jsem pokorná a vděčná za všecko, co mě v mém uměleckém životě potkalo a za všecko, co snad ještě přijde.