Kupujete designový nábytek? Máte konkrétní showroomy nebo značky, které upřednostňujete při nákupu? Nebo to necháváte na vašem architektovi, pokud využíváte jeho služby?
Já mám v Čechách hodně známých architektů nebo lidí, kteří se zabývají designem od kterých se nechávám inspirovat. Moje bývalá přítelkyně je interiérová designérka a ta mě hodně zasvětila do asijského designu. Přes den mám rád prosvětlené prostředí plné sluníčka a večer útulné přítmí vytvořené svíčkami. Jinak já utrácím spíše za značkové oblečení, které mi padne než za značkový nábytek. Nábytek si vybírám podle toho zda mě něčím zaujme a jestli se mi bude hodit do interiéru. Mám například v ložnici skříň z IKEI, ale postel mám vyrobenou na míru od šikovného truhláře. Jinak třeba sedačku jsem si pořídil z ostravské galerie, je italská a mám ji už deset let. Určitě jsem ochoten si připlatit za kvalitu - konkrétní firmy ale nemám.
Máte nějakou neřest, za kterou rád utrácíte?
Rád utrácím za technologii a elektroniku – mobily, počítač, televize a podobně. Taky za oblečení. Někdy si říkám, nemusel bych to mít, ale potom když se mi to líbí, sedí mi to, tak proč bych si to nekoupil. Moje oblíbené značky oblečení jsou Bikkemberg a Varvatos, které se u nás ještě bohužel neprodávají. Oba návrháři oblékají pouze muže – v zahraničí jsou populární u fotbalistů a známých osobností díky svému designu a praktičnosti. Kromě zmíněných značek mám rád džíny značky Diesel a Energie, obuv značky Prada a pánské obleky značky Giorgio Armani.
Jaký je Váš společenský život? Zajdete rád i do divadla, na koncert, na ples, či do kina?
Mám hodně rád kino. V Čechách chodím do kina na filmy s titulky kvůli tomu, abych nezapomněl angličtinu, ale i proto, že už znám hlasy amerických herců a hereček, které v našem dabingu zní jinak a to i přes to, že máme jeden z nejlepších dabingů na světě. Mám rád také koncerty. Naposledy jsem byl na skvělém Lionelu Richiem. Na české koncerty moc nechodím, protože po pravdě českou hudbu, co je teď aktuální, moc neposlouchám. Dlouhou dobu jsem tu nežil a jde to nějak mimo mě. Chodím rád také do divadla. Mám rád původní zpracování různých představení (ať je to opera, opereta nebo hra). Moderně zpracovaná díla se mi osobně nelíbí – myslím, že by se měly uvádet na alternativní scéně než na staré scéně, kterou tímto znevažují. Dále se rád u nás chodím dívat na soutěže v latinskoamerických tancích a v Americe pak na muzikály.
Jaká by byla otázka, na kterou byste chtěl odpovědět a žádný novinář se vás na ni ještě nezeptal?
To je pro mě složitá otázka, protože těch rozhovorů bylo hodně a těžko si vzpomenu, na co se mě novináři nezeptali. Snad bych mohl zodpovědět jednu aktuální – zda jsem byl někdy volit? Musím se přiznat, že jsem byl poprvé v životě volit až nyní – na prezidentských volbách, které jsem si nemohl nechat ujít.
Po úvodní části o bydlení, oblíbených značkách a životním stylu se s Romanem Hadrbolcem podíváme na jeho plány do budoucna, rozjeté projekty, na to, co rád vaří, kde potraviny nakupuje a kam by doporučil zajít na dobré a kvalitní jídlo za adekvátní ceny. Občas se i dnes nějaké jídlo Romanovi nepovede, nebývá to však často a on pak spoléhá na své chuťové buňky, díky kterým chuť jídla zachrání a mnohdy ještě vylepší.
Teď dělám projekt jedné restaurace v PRAZE, která by se měla otevřít na jaře. Bude to asijská fúze, protože jsem pracoval s Japonci, Vietnamci a Korejčany. Na tom intenzivně pracuji a ještě se chystám do Spojených států.
Vaše nejoblíbenější jídlo?
Moje nejoblíbenější jídlo v Čechách je stoprocentně svíčková, rajská a koprovka. Já jsem omáčkový typ. Samozřejmě, když jsem v cizině, tak využívám spíše asijské kuchyně a úplně nejraději mám japonskou. Musí to však být v přímořském městě, kde vím, že ryby budou opravdu čerstvé.
Stane se někdy, že se vám jídlo nepovede?
To víte, že se to stává. Na co já však vždycky spoléhám, jsou moje chuťové buňky a já vždycky ten pokrm dochutím tak, jak nikdo jiný, protože každý máme svoje. Dnes už se mi však nestává tak často, že by se mi něco nepovedlo, protože už znám ty chutě a vím, která bylinka je na který pokrm nejlepší. Ale ze začátku se mi stávalo, že se něco nepovedlo nebo to bylo chuťově úplně špatné. Každý se k tomu musí dopracovat.
Já jsem hodně dlouho, ještě před Itálií, nejedl olivy. Dělal jsem sice pokrmy s olivami, ne že bych to nesnědl, ale nijak jsem je nevyhledával. V Itálii jsem se je však naučil jíst. Ale co bych vůbec nejedl? Tak možná snad nějaké pavouky a takovou havěť. Ale v Mexiku jsem zkoušel kobylky a smažené pařáty od slepice. Bylo to takové křupavé, což mi ani tak nevadilo. Musíte akorát překonat to, jak to vypadá. Sám jsem pak v Brně začal připravovat hmyz. Umím připravit například saranče nebo švába.
Preferujete jídlo v restauraci nebo si raději uvaříte své pochoutky doma?
Když jsem v Čechách, tak si raději uvařím doma a když jsem v zahraničí, tak klidně můžu jíst někde venku. V Česku chodím jíst do restaurací ke svým známým, protože vím, že je tam zajištěná dobrá kvalita z dobrých surovin a že to odpovídá té částce za kolik bych se chtěl najíst. Někdy tady ty ceny jsou přemrštěné, ale když jste pořád v práci, tak tam celý den uždibujete, degustujete, ale mnohdy ani nemáte čas se pořádně najíst. To už je úděl kuchařů.
Máte to stejně třeba jako Zdeněk Pohlreich, že přijdete do restaurace a řeknete si, že to jídlo je třeba špatně upravené nebo z nekvalitních surovin?
To určítě ne. Jednak jsem hodný šéfkuchař i v kuchyni, což je někdy problém, ale taky se dokážu někdy naštvat. Mám však rád pozitivní myšlení a v kuchyni pozitivní atmosféru. V restauraci se mi párkrát stalo, že mi to jídlo nechutnalo, ale ne, že bych to vrátil nebo něco řekl. Já jsem spíš talkový diplomat, takže bych to jídlo ani neposlal zpátky. To už by musel být opravdu nějaký hodně velký humus.
V závěrečné části rozhovoru se podíváme na mlsné jazýčky amerických celebrit a do jejich neobvyklých kuchyní, na to, jak se pracuje na zaoceánské lodi a co nevyčtete z klasických kuchařek.
Tak těch lidí co snědli všechno bylo naštěstí víc, ale nejvděčnější strávník byla paní Hooverová, manželka pana Hoovera, který vyrábí známé vysavače. Naopak nejvíce vybíravá klientka byla paní Davisová od producenta Davise a z celebrit asi Cher.
Co speciálního požadovala Cher?
Ona měla sice požadavky, ale měla je jednoduché. Jedla především vegetariánská jídla. Závratná jídla však chtěla paní Davisová, která se vždy chtěla blísknout před svými hosty, což byli bohatí a známí lidé. Ona si vždycky našla nějaké recepty na internetu, např. francouzskou kuchyni a potom to chtěla všechno uvařit. To však byly někdy neuvěřitelné pokrmy. U paní Hooverové jsem se takhle musel naučit anglickou kuchyni. Zavolal jsem kamarádovi do Londýna a ten mi ty recepty poslal. Člověk si musí umět poradit.
Za jakou nejmenší částku se dá uvařit dobrý oběd?
Myslím si, že aby to bylo nutričně hodnotné a nebyly v tom věci z prášku a různé KNORRY a dochucovadla, tak je potřeba tak minimálně 40 korun na jednu porci. Protože pokud je v jídle maso a není to nějaká omáčka, které uděláte hodně a je tam také zelenina a ovoce, což je také drahá položka, tak je potřeba těch 40 korun určitě.
Co si myslíte o dnešních televizních show o jídle?
Já mám rád, když ta show vám něco přinese a je to pozitivní. Nemám rád negativní show. Lidé už mají tak dost problémů a všude to slyší ze zpráv, tak na co se ještě nervovat víc. Některé show mám rád, ale některé si myslím, že by nemusely být. V dnešní době je přesycená televize pořady o vaření a o jídle, to se mi nelíbí. To, co se mi líbí nejvíce koncepčně a po stránce scénáře je EMANUEL RIDI a jeho show S ITALEM V KUCHYNI. Je to pozitivní a příjemné, on je takový showman. Italská kuchyně je však velice jednoduchá a nejde vařit v televizi donekonečna. Jsou to v podstatě jen těstoviny a pizzy. Tam stačí tři měsíce a už všechno umíte. U VIP PROSTŘENO se mi nelíbí, že tam jsou pořád ti samí lidé dokola. Zvou tam rádoby celebrity, ale nepozvou tam opravdového umělce. Ale zábava je to celkem dobrá. Pohlreich si dělá koncept Gorgona Ramseyho, ale je to hodně negativní a ve finále už se mi to potom nelíbí. Líbil se mi také zezačátku koncept Kluků v akci. No a Babica – to pardon, to teda ne. Mám rád JAMIEHO OLIVERA. Ten vaří z dobrých, ale často u nás nedostupných nebo hodně drahých surovin. V Anglii to samozřejmě stojí jiné peníze.
Co rád snídáte?
Rád snídám musli s ovocem, někdy jím cornflaky a snažím se snídat zdravě. Samozřejmě, když jsem někdy na cestách, tak si koupím koblihu nebo tvarohový koláč, také mám moc rád štrúdl.
Co z kuchařek nevyčtete?
Kuchařky by měly být přehledné a mělo by v nich být dobře nafocené jídlo. Nemělo by být dodělané foodstylisty. Oni to různě lakují, přibarvují, ztužují, ale to se vám potom nikdy doma nepovede takové udělat a pak jste zklamaní, že na obrázku to vypadalo jinak. Když jsem já psal kuchařku, tak jsem foodstylistu nechtěl a nafotil jsem si to sám, tak, jak jsem to vytáhl z trouby. Samozřejmě jsem jídlo naaranžoval na talíř, aby to hezky vypadalo, ale to bylo všechno. Dále si myslím, že ten, kdo tu kuchařku píše by tam měl mít časy, jak dlouho trvá příprava daného jídla, aby si mohl člověk rozvrhnout, jestli má čas to vařit nebo udělá něco rychlejšího. Dále je dobré tam dát radu, kde se dá sehnat nějaká speciální surovina, kterou v kuchařce používáte.
Pracoval jste také na zaoceánské lodi. Jaké to tam bylo?
Šel jsem tam proto, abych se zdokonalil v angličtině a abych poznal svět. Jelikož mám rád cestování, poznávání nových kultur, mentalit a zemí, tak jsem se vydal na loď. Plul jsem na lodi SEA BOARD. Pracoval jsem 13 hodin denně. Na lodi je totiž jídlo celý den k dispozici. Plul jsem 4 měsíce vkuse a potom měl volno.
