V období normalizace nebylo Načeradskému deset let umožněno vystavit svá díla, proto se snažil uživit sebe a rodinu restaurováním fasád historických budov. Tehdy si také vysloužil přezdívku Profesor za zájem o tvorbu mladších kolegů a burcování ostatních umělců k aktivitě. Navštěvoval ateliéry Rittsteina, Nováka, Ouhela, Bláhy, Pavlíka, Sozanského a Bukovského. Za podobně izolovanými umělci vycestoval i na Slovensko, což bylo oficiálními strukturami přijato s velkou nelibostí . Počátkem osmdesátých let také soukromě učil malířským dovednostem Jaroslava Rónu. Zřejmě i z těchto důvodů byl v roce 1985 osloven generací nejmladších umělců k účasti na neoficiálních Konfrontacích a později byl jejich o něco staršími kolegy přizván k zapojení se do aktivit Volného sdružení 12/15 Pozdě, ale přece.
Po událostech listopadu 1989 se Jiří Načeradský stal vedoucím Ateliéru figurální a monumentální malby na pražské Akademii výtvarných umění. Zde byl přísným pedagogem a neústupným kolegou. Po sporech s rektorem Knížákem byl v roce 1992 donucen k odchodu. Byl však pyšný na to, že i proti názoru kolegů Knížáka a Kolíbala prosadil přijetí Josefa Bolfa, Romana Trabury a dalších nadaných adeptů umění ke studiu. Při jeho následném pedagogickém působení v Brně prošly jeho ateliérem např. Lubomír Typlt, Zbyněk Sedlecký, Jana Kasalová, ale také jeden z vůdčích představitelů tzv. Klužské školy Marius Bercea.
Malíř si nepotrpěl na oficiální uznání. Jediným kritériem kvality, které uznával, bylo, zda obraz obstojí vedle děl Mistrů. Proto ani skutečnosti, že v roce 1979 vybrala nákupní komise pařížského Centre Georges Pompidou sedm Načeradského děl do svých sbírek, autor nepřikládal velký význam. Naopak za důležitý počin pro náhled na své dílo považoval možnost mezinárodní konfrontace, kterou mu umožnila Meda Mládková zařazením jeho obrazů na výstavy Expressiv v roce 1987 ve Vídni a v roce 1988 ve Washingtonu. Ta jeho obrazy inspirované fotografiemi zařadila v roce 1988 i do kolektivní výstavy v New Yorku. V roce 2002 visel Načeradského obraz Červenec – Útěk do hor z roku 1967 (zapůjčený z majetku pražské Národní galerie) vedle děl F. Bacona, G. Richtera, G. Baselitze, D. Hockneye a Y. Kleina na významné výstavě Europaweit – Kunst der 60er Jahre, která proběhla v Karlsruhe a v Halle. Recenzi výstavy v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung doprovázela právě reprodukce Načeradského díla.
