„Přítomnost Giuseppa Arcimbolda v mých plátnech jsem si uvědomil až zpětně, tzn. že nejdříve vznikly obrazy, a pak až uvědomění, že nejspíše podvědomě na mě působila jeho „energie“, jež zanechal v minulosti v Praze. A cítím ještě jedno spojení s manýrismem, v obou případech jde o přechodové období, neuchopitelné a nezakotvené ve své době, jak v rovině historické, tak ve vývoji vlastní tvorby. Než se rozepíšu o výše zmiňovaném tématu, chci poukázat na řetězec experimentů, které se snaží vnést do díla „pohyb“, což není nic nového, snahu o zobrazení pohybu provází celý vývoj výtvarného umění, vytušíme jej už z jeskyních maleb nebo u Niké Samothrácké, můžeme na tuto snahu narazit u opakující se téže figury či zachycení „vnitřního pohybu“ u Tintoretta a impresionistů, avšak moje práce odkazuje přímo na dynamické rozšíření futuristických forem a kubistický rozklad…“ vysvětluje Jetela.
Respektujeme pravidla a nesneseme chaos, který nás obdarovává genialitou. Zapalujeme příběhy z nesčetných mozkových aktivit roztěkaných romanopisců. V jednom celku dojde ke sváru mezi prezentací sebe a potlačenými kousky tvého “já”. Čím více nás je, čím více protikladů vlastníme, tím častěji jsme schopni nahlédnout nad mraky a tančit v záři hvězd. V záhonech duše bloudí všetečná sebranka vzácných choleriků, uzavírají dohodu s mozkem a podmaňují si pro sebe ty vzorce chování, které se všeobecně potlačují. Falešný pocit osobitosti tvoří normalitu a nevinné oči hlupáka ukazují na bludy o jednom vypravěči.
„Poukazuji na vícesložkového člověka. Díky mnohosti svých démonů se propadá do propasti nikdy nekončící metastáze myšlenek. Tato odrůda si uvědomuje svůj status a objevuje, že na myšlení není sama. Vím, že nás myslí víc, tedy koexistujeme. Být částí celku a slyšet zpěv ostatních druhů. Jejich našeptávání je třeba pozorně naslouchat, i když přirozenost nám velí jej ztlumit. Nevidomé „já“ se snaží dát řád a harmonii rozlehlé poušti. Kdo vidí linku a ne síť, budí se chudší o nesčetná dobrodružství. Málokdo se nechá vábit sirénami do nebezpečných výšin, odkopává vidinu na svůj “styl” s vědomím toho, že omezenost “stylu” je pro druhé vrcholem jedinečnosti. Čím více vlastníš postav, tím více obzorů originality objevíš. Objasní se věci nevídané a pak přichází výsměch omezenosti tomu takříkajíc jedinečnému výrazu, za který jsou ti slabomyslní ceněni.“říká Tomáš.
