Báječná škola pana Scotta a další dobrodružství: Miroslava Salajková o svých knihách pro děti

Dlouho jsem nosila v hlavě příběh svého syna a čekala na ten správný okamžik, kdy jsem si jednou sedla a začala psát. Vzpomínky přicházely jedna za druhou, přenesla jsem se o několik let zpět do Portugalska, kde se děj odehrává. Najednou jsem stála u mezinárodní školy s malým českým klukem, který měl příštích šest let strávit právě tady, ve škole Mr. Scotta. Byl to silný zážitek a neobyčejný školní příběh dětí z celého světa. Jen si představte starou vilu jako z Harryho Pottera s vrzajícím schodištěm, vlídného ředitele Scotta, který starou garáž na dvoře školy promění v divadlo a podruhé třeba v dřevozpracující dílnu. Stromy na dvoře školy slouží jako podpěra chat v korunách, kde žáci tráví své přestávky. Na dvoře mají i houpačky a svůj školní trh, pod nohami se jim plete školní kočka Mačka... Byla to skutečně báječná škola.

Úplně na začátku napíšu tak zvanou kostru příběhu. Myšlenky pádí jedna za druhou a já se jim nebráním. Další dny a týdny se k rámcovému textu vracím a dopisuji celé pasáže, jiné mažu. Popravdě se k textu vracím často a taky nad obsahem přemýšlím při vaření, procházce se psem a mám velkou radost, když mě napadne něco, čím se dá příběh okořenit. Dítě musíte vtáhnout do příběhu co nejdříve, dětský čtenář nebude čekat až se děj rozvine na padesáté straně. Chce se bavit od začátku až do konce. Tento proces trvá několik měsíců, ale to zdaleka není finále. To patří profesionálním editorkám, které vidí celý příběh zase svou optikou a nastává proces úprav textu, ale i děje. Je to někdy boj i úsměvné výměny názorů, ale nakonec se domluvíme. Vždyť nám jde o dětského čtenáře a kdo je víc?

Mé knihy jsou o přátelství, které nezná hranic, o přátelství mezi národy a o porozumění jiným kulturám. Na pozadí veselých zážitků malých žáků se odvíjí snaha Mr. Scotta o výchovu k samostatnosti, k pomoci slabším a odolnosti v situacích, které ji vyžadují. V jeho škole se nefňuká.

Portugalsko je můj druhý domov. Uchvátilo mě od samého začátku a velmi nerada jsem jej po několika letech opouštěla. Portugalsko je země s bohatou tradicí, jeho historie je úchvatná. Má nádherné pláže, vynikající kuchyni, slunečné počasí a v neposlední řadě fajn lidi. Portugalci jsou vstřícní a nápomocní. Za celých šest let se mi nestalo, aby mi někdo odmítl pomoc, okradl mě nebo se na mě jen nepěkně podíval. Miluji Porto a jeho okolí, kam se ráda vracím, ale i Lisabon a turisty vyhlášené Algarve na jihu.

Rozdíl mezi českou a portugalskou mentalitou je patrný na každém kroku. Portugalci mají úplně odlišnou historii spojenou s mořeplavectvím, zámořskými objevy, které ovlivnily celý svět. Rozdíl je ve všem. Portugalci pečou ryby, my vepřové, pijí víno, my pivo, uznávají tradiční africkou medicínu, která je nám téměř neznámá, pějí písně o moři, které my nemáme a modlí se k panně Marii z Fátimy, kterou u nás téměř nikdo nezná, sklízí korek, lisují vynikající olivový olej. Asi 250 milionů lidí na světě mluví portugalsky, což činí z tohoto krásného jazyka jazyk světový. V současné době žije v Portugalsku velká brazilská komunita, která přináší svou kulturu a svou portugalštinu, kterou je slyšet víc než v předchozích letech. A tak bych mohla pokračovat v rozdílech mezi naší a portugalskou kulturou a mentalitou. Každá návštěva této krásné země mě ujišťuje v tom, jak obrovský kus cesty Portugalci ušli a jak neustále svou zemi zvelebují.

Měla jsem velké štěstí, že Ivona Knechtlová na spolupráci s Nakladatelstvím Kazda kývla. Její ilustrace mě doslova uchvátily. Ivona nakreslila školu, děti i portugalské reálie tak věrohodně, že jsem ji začala podezírat, že tam byla spolu s hlavním hrdinou. Ivona Knechtlová usnadnila svými kresbami dětem pochopit text, vždyť kdo si dokáže představit například jídlo uvařené v sopce, aniž by viděl tuhle azorskou specialitu zachycenu v barvách. Příběh mezinárodní školy v Portugalsku je skutečný, a proto Ivona využila pro své kresby dobové fotografie i Google mapy, kde studovala polohu i okolí školy. Nic neponechala náhodě a výsledek byl precizní. Velmi její cestu k ilustrování knih obdivuji a držím jí palce na další tvůrčí cestě.

Mám jednu celoživotní zálibu, a to jsou zvířata. V podstatě celý život mám vedle sebe kočky a psa. V současné době je to bernský salašnický pes a čtyři kočky. Dvě britské kočky a dva nalezenci. S kočkami žiji od dětství, miluji jejich nezávislost, něhu a noblesu. Počty mých koček se mění v souvislosti s jejich odchodem a příchodem. Na své malé zahradě mám i rodinu ježků, netopýry, kteří přiletí přezimovat do garáže za skříňku a žáby a ptáky nepočítám. Nikoho jsem nikdy nevyhnala, ale s láskou přijala.

Začala jsem psát veselé příběhy o zvířatech. Budou to povídky s překvapivým epilogem, kde oslavuji zvířata jako samostatné bytosti, které si zaslouží naši úctu a respekt. Přemýšlím o pokračování příběhů o malém Péťovi, byla bych ráda, kdyby se třetím dílem uzavřelo vyprávění malého českého kluka v Portugalsku. Péťa má ještě tolik příběhů!

Začínajícím spisovatelům bych z celého srdce popřála, aby potkali „svého“ solidního nakladatele. Já měla velké štěstí na Nakladatelství Kazda, které mi dalo šanci a knížky vydalo. O tom, jestli má spisovatel talent rozhodne v první fázi tvůrčího procesu nakladatel, který jde s kůží na trh a ve finále je to čtenář. Péťovy příběhy zaujaly a jsem tomu velmi ráda. Každému začínajícímu spisovateli přeji ten krásný pocit, když se ozve nakladatelství s informací „rozhodl jsem se Váš příběh vydat.“ Věřte mi, je to luxusní okamžik!

Kdo by nechtěl být alespoň občas marnotratný? Každý a kdo říká, že ne, tak trošku lže. Pro mě je luxus třeba šátek Hermés, dovolená v pětihvězdičkovém hotelu, parfém Chanel, ale na druhé straně mezi luxusní považuji i pocity, o kterých jsem se zmínila v předchozí odpovědi. O vzdělání, které nám může zajistit právě tolik žádaný luxus, se snad nemusím ani zmiňovat. Luxus je krásný.