O dílech malíře Michala Janovského

Mám teď nějaké projekty rozdělané, zakázky, které vlastně nemohu nyní ani zveřejnit, ale strašně se z nich těším. Jedna z nich je, dá se říci, světového formátu, nic, co bych před tím někdy viděl a těším se, až to za čas vyleze na světlo.

To zase ne. Musím ukojit i své potřeby, které mi běhají hlavou a mají nutkání ze mne vyskakovat. Trochu si již vybírám, co přijmu a co ne. Chci si ten čas rozdělit právě i pro svoji tvrobu. Věřím, že to má větší smysl, aspoň tedy pro mne, vnitřně. A když na ně není čas, tak si je zakreslím do skicáku. Sice si mnohdy později řeknu, že to je hloupost, ale pokud mne i po čase to naskicované téma zaujme, tak už to je známka toho, že bych to měl realizovat ve velkém.

Kam na to chodím? Přichází to samo, ale v momentech nejméně vhodných, abych si to mohl zakreslit. Především v autě. Jezdím hodně po ČR a často mám v autě „vypnuto“ a myšlenky mi plují samy, a najendou to přijde... Udržím to a při první možnosti, na semaforech nebo v koloně si zakreslím anebo zapíšu onu myšlenku a poté si ji trochu rozvedu. Na D1 jsem občas stihl i perfektně propracované skici...

Vzešel tam nápad na jeden z mých oblíbených obrazů, kdy jsem si kreslil své ruce za volantem a řekl si, že bych chtěl udělat něco anatomického s rukama a zároveň v tom mít příběh.

Byla to „Prodavačka utržených končetin po bitvě u Waterloo“.

Prostě se mi zjevil výjev, inspirovaný jedním malířem, Gericaultem, který si nosil mrtvé údy, hlavy do atelieru a maloval postupně jejich rozklad. Ty mrtvolné končetiny mi dovolily povolit uzdu fantazii v barevnosti, ale zároveň jsem to chtěl něčím zjemnit, proto ta krásná prodavačka.

Mám rád kontrasty, přitahují mne. Kontrast mezi světlem a tmou, krásou a ošklivostí (i když tam by se dalo polemizovat, co je ošklivé a co krásné), mezi dobrem a zlem... Jako u prodavačky... Krásná prodavačka, ale ve stínu a proti tomu smrt, na kterou svítí plné sluneční světlo. A Waterloo protože mám rád historii, Napoleona a tahle bitva byla opravdu jatka.

Protože maluji realismus, i když svým způsobem specifický, tak čerpám hodně z předloh. Fotím si to již poslední dobou sám. Záměrně nekvalitním foťákem, podpořené nedostatečnými schopnostmi fotografa. Vznikají tak až surové fotky, nekvalitní, ale to mi dovoluje více do toho vložit svůj rukopis. Například, pokud maluji někdy něco podle profesionální fotky, mám tendenci namalovat vše, tak jak vidím. Ale jsem mnohem raději, když na první pohled jde vidět, že se jedná o malbu, a ne fotku. Ale například u obrazu „Noemova archa“ jsem maloval především podle své fantazie. Proto některá zvířata na rše vypadají tak trochu jako smyšlená.

Věřící nejsem, i když každý v něco věří. Bible je jedním ze zajímavých zdrojů, co se týká námětů. Vlastně s ní musím často pracovat, protože se podílím již deset let na obnově drobných sakrálních památek v severních Čechách.

Občas i jo, ale ono mne to i těší. V dnešní rychlé době, kdy člověk projíždí sociální sítě rychlostí dva obrázky za sekundu, se u mne zastaví, a nejen to. Takový člověk vynaloží úsilí, aby napsal i text, i když třeba negativní, ale zastavil se, pobouřilo ho to, začal nad tím přemýšlet.

Nedělám to kvůli pozornosti. Prostě mne to baví. Přemýšlím tímto směrem samovolně. Dělám již to, co chci a nekoukám při vlastní tvorbě na to, jestli se to někomu líbí, nebo ne. Mám štěstí, že se má tvorba i líbí, ale dělám to především kvůli sobě. Z toho jsem se ponaučil z první výstavy v Praze, kdy mi galerista řekl, že by to chtělo mé obrazy trochu zjemnit. Namaloval jsem tedy serii dívek v leknínech a z celé výstavy to jsou jediné obrazy, které se neprodaly... Až vloni jsem prodal dva ze čtyř.

Musím říct a zaklepat, že je. Dokonce vloni na podzim zájem ještě stoupl, ale já zastavil prodeje, abych měl obrazy na výstavy. A i když peníze mám rád jako každý jiný, jsou věci pro mne důležitější.

Myslím, že ano. Byl jsem spokojený s tím, co jsem tam vystavil. Jen načasování nebylo ideální. Vernisáž proběhla v pondělí 9. března večer a v úterý se již vše v Bratislavě zavřelo.

Rukou. A v té ruce držím buď štětec a olejové barvy, anebo pastel.

Ano, před dvěma lety. Myslím, že tím pastelem jsem našel u nás v ČR trochu mezeru. Je, nebo byl příliš podceňovaný. Byl brán jen jako pouze studijní technika. Ale myslím, že jsem již vyvedl spousty lidí z omylu. Znám spousty dalších skvělých pastelistů, kteří prodávají, mají výstavy a někteří z nich nevštěvují i mé workshopy.

Ano, ano, je to v podstatě kurz, na který chodíte pravidelně třeba po celý rok, vměstnaný do jednoho víkendu, do dvou dnů. Tam se snažím předat vše, co vím, co znám. Dělám je pocelé republice a díky tomu si myslím, že se mi i povedlo rozšířit zájem o pastel u nás, i když to zní trochu domýšlivě, ale za ty čtyři roky navštívilo moje workshopy již opravdu hodně lidí, kteří díky tomu objevili toto medium a nyní jsou aktivní i ve vystavování.

Začátečníci, i pokročilí. Například i hodně tatérů chodí ke mně se trochu potrápit klasickým kreslením. A zájem je čím dál větší.

Nejdříve mne napadly materiální hodnoty – mít peníze, bydlení, pořídit si, co chci, ale to po nějakém čase to přestanu vnímat jako luxus a stává se z toho normální, všední věc. Jako luxus pro mne znamená to, že jsem si sám svým pánem, každý den se mohu rozhodnout, co chci dělat. Sám se rozhoduji o všem a plánuji věci dopředu. Takže luxusem je pro mne svoboda.