Balkánská krev pod slupkou: Ponořte se do příběhu nenávisti a naděje v knize Dokud nás krev nerozdělí s autorem knihy Petrem Opršalem

Posledních 9 let jsem díky nové chorvatské rodině měl možnost intenzivně se seznamovat s chorvatskou mentalitou a reáliemi. Jakožto historika mě navíc vždy velmi zajímaly dějiny 20. století, tedy i konfliktů na Balkáně. Když jsem pak náhodou narazil na snímek jedné z obětí války v bývalé Jugoslávii, napadlo mě vytvořit příběh, kde by nešlo jen o samotný zločin a jeho vyšetřování, ale i o zobrazení tamních lidí, života a historie. Včetně vedlejšího příběhu ženy pocházející z prostředí českých starousedlíků, kteří dodnes sídlí ve Slavonii.

Až donedávna jsem nedokázal pochopit, jak se sousedé, žijící desítky let v poklidu vedle sebe (byť z různých etnik, ale přitom velmi podobného jazyka a kultury) mohou najednou začít hrozně nenávidět, ubližovat si a dokonce se i zabíjet. Právě až důkladnější poznatky prostředí, rozhovory s lidmi a poznávání specifické mentality mi pomohly, mít v této otázce jasněji. V knize jsem se snažil, aby její obsah v tomto směru přinášel objasnění i pro čtenáře. Pokud to mám shrnout stručněji: krev pod umírněnou balkánskou „slupkou“ se vaří mnohem více a rychleji, než třeba pod českou. Vykypí prudce a neočekávaně. Může to být dobrá i zlá krev. Potíž je v tom, že zlá krev je vždy snadno po ruce. Naopak dobro je třeba trpělivě a usilovně budovat.

Pokud jde o styl, netroufám si ho nějak odborně „zaškatulkovat“. Ale snažím se psát poutavě a měnit rytmus příběhu tak, aby odpovídal závažnosti dané situace. V této knize je navíc několik časových rovin a také deníkové vyprávění. To vše jsem se snažil podat tak, aby popisované bylo nejen zajímavé, ale i věrohodné.

Nejsem si vědom toho, že bych psal stylem ovlivněným konkrétním autorem. Osobně mi vyhovuje spíše úsporný popis s dynamikou děje, dosahované kratšími větami. To platí zejména u líčení dramatických situací. V tomto směru je typickým představitelem třeba francouzský spisovatel Guillaume Musso. Pokud jde o kriminální akcent knihy a přiblížení hlavní postavy advokáta- detektiva, libí se mi styl například Michaela Connellyho nebo Jussiho Adlera- Olsena.

Toto bylo na celé knize časově nejnáročnější. Studium literatury i pramenů k událostem nejen 90. let, ale i období Druhé světové války a dalších desetiletí trvání Jugoslávie mi dalo zabrat. Přestože je příběh fikcí a široce pracuje i s fiktivními názvy, odpovídá reálným událostem a historickému vývoji. Využil jsem i informací z osobních rozhovorů s lidmi, kteří byli přímými účastníky jednotlivých událostí nebo vyprávěli zážitky rodinných příslušníků.

Měl jsem předem představu, jak mají hlavní postavy vypadat a jak se mají chovat, protože i ony jsou inspirovány skutečnými lidmi. Cílem bylo zachytit reálné osoby, s jejich klady i zápory, prostě někoho, koho opravdu můžeme potkat na ulici. U postavy Željka to bylo o to důležitější, že na šíři jeho zájmů, pozitivních vlastností i zlozvyků se snažím podat i „fenomén“ chorvatského ducha, chorvatské mentality. Do jaké míry se to povedlo, posoudí čtenáři.

Napínavé situace vyžadují napínavý styl. Snažím se ho dosáhnout vyprávěním v přítomném čase, krátkými větami a důrazy na dynamické detaily (částečně podobně jako pracuje filmová kamera). Dramatických zvratů v knize až zase tolik není, čtenářova pozornost a představivost je „stimulována“ spíše vícero vyprávěcími rovinami. To slouží i k tomu, aby se čtenář občas zastavil a zapřemýšlel o psychologických či společenských aspektech knihy.

Toto je spíše otázka pro etablované autory, což nejsem. Z těch několika publikovaných textů, které zatím čtenáři mohli číst, si pouze troufám říci, že čitatel může počítat s příběhem a stylem, který není rozvláčný, zaujme a umí udržet v napětí.

Možná největším dilematem bylo rozhodnout, zda vyprávění zasadit do reálného prostředí Chorvatska, resp. Srbska, anebo psát obecný příběh z Balkánu, kde by konkrétní státy byly „zašifrovány“. Jelikož jsem chtěl psát beletrii, a nikoli faktografickou publikaci, měl jsem na počátku za to, že popis balkánských krizí, mentality a reálií nevyžadují „nálepkování“ konkrétních států a osob. Proto jsem zprvu například používal pojmy Megapole a Metropole namísto výrazů Bělehrad a Záhřeb. Časem mi ale došlo, že to není schůdné řešení, a že bych tím čtenáře spíše uváděl ve zmatek. Nakonec je kniha v tomto směru kompromisem, část názvů je reálných, část fiktivních.

Něco, co se má sdílet s druhými. Například klidný život pro všechny bez agresivních válečných štváčů a manipulátorů.