Symfonik barev a symbolů - Vladimír Kiseljov

Začal jsem hodně kreslit a malovat už od narození – mé první kresby vždy vyprávěly příběh, odehrávající se často mezi velrybami v moři – nebo ve vesmíru. Od čtrnácti let jsem začal víc malovat - a ty malby většinou zachycovaly prvotní světlo při stvoření světa, kde moře je zároveň vesmír i les – a takové poloabstraktní krajiny. Mé obrazy byly a jsou obrazem vnitřního světa – zároveň ale od dětství velmi často poslouchám klasickou hudbu, kterou vnímám barevně, synesteticky, takže se to vše hodně prolíná v mém vnitřním vesmíru, plném mytologických příběhů a symboliky. Smyslem mé tvorby je předání energie lásky a harmonie, se kterou jsem se narodil – a souznění s některými mistry světového umění, s jejichž dílem cítím silnou obsahovou rezonanci a spřízněnost. Jedná se o vzájemnou podporu a Jednotu – oni podporují mě – a já v části svého díla jejich dílo znovu křísím a rozvíjím ho dalšími svými osobními zkušenostmi. Lidstvo pracuje pouze na jednom společném díle v průběhu věků – a já do něj jen přispívám podle svých možností. Snažím se stavět dál na tom, co je pevné a trvalé – a přidávat to nejlepší ze sebe, to nové a originální ze sebe k společnému užitku. Staří mistři si toto uvědomovali, ať byli jakkoliv novátorští a originální - že pokračují na ramenou obrů před sebou – a snažili se o to, předat ze sebe hlavně to nejlepší, co může doufat v univerzálnost a trvalost pro celé lidstvo. Respekt, úcta, čerpání z kořenů – ale i odvážný výhled vzhůru pro další růst a spolupráci – to jsou mé zásady. Svým dílem hledám vnitřní tmel, který drží svět zevnitř pohromadě – a postupně ho také nacházím. Když maluji rozkvétající přírodu, nemaluji povrch krajiny – ale zviditelňuji tu sílu, která dává stromům a květům růst. Umění je vzpomínka na Ráj – a já ten Ráj při tvoření prožívám. Prožívám stvoření světa při malbě každého obrazu.

Cyklus portrétů osobností, s jejichž dílem duchovně souzním, jsem začal v roce 2007. Většina zobrazených jsou hudební skladatelé, jako Johann Sebastian Bach, Carl Maria von Weber, Ludwig van Beethoven, Wolfgang Amadeus Mozart, Richard Wagner, Leoš Janáček a další, jejichž životopisy a dílo podrobně studuji od svých patnácti let. Ucítil jsem ale potřebu namalovat i několik spisovatelů – všichni z nich shodou okolností působili v Čechách. Jedná se o Jana Amose Komenského, Karla Hynka Máchu a Gustava Meyrinka. K jejich dílu se také pravidelně vracím a inspiruje mě. Portrétů těchto významných osobností jsem už namaloval už kolem 24. Mám v plánu další osobnosti české historie, které namaluji letos v rámci 100 let výročí založení naší republiky – takže svůj cyklus obohatím o Karla IV., Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetanu, Tomáše Garriqua Masaryka a další osobnosti, které mě inspirují svým humanismem, duchem a vizí. Po důkladném studiu díla a nitra každé osobnosti maluji každý portrét se snahou propojit fyzickou podobu osobnosti se zviditelněním jeho duše - a současně obklopené dějem díla, které nejlépe vystihuje podstatu a poselství svého tvůrce.

Nejsilnější inspirací k tvorbě je hlas mé vlastní duše, uvnitř mě – jako další inspirační zdroje můžu označit úplně vše, viditelné i neviditelné. Často k doprovodu určitého svého pocitu, tématu, děje použiji jako další rozvinutí tématu určitou skladbu nebo báseň, která ji částečně inspirovala – a částečně zase já posouvám její význam dál. Obohatí tedy ona mě – a já současně já ji také, protože stará mistrovská díla potřebují ke svému znovurozeznění současné reflexe – a také se dají táto díla ještě posunout na další, vyšší rovinu – díky novému osobnímu poznání a souvislostem. Velmi rád a často také vyrážím na výlety na posvátná místa v přírodě, která jsou často spojena s některou stavbou, která tomu místu a krajině vévodí. Mluvím například o Karlštejnu a okolí Svatého Jana pod Skalou, nebo Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou či Křtinám u Brna. Na posledních dvou jmenovaných místech stavěl své chrámy geniální barokní architekt Jan Blažej Santini – a přiznám se, že cestování po všech stavbách, které postavil – a jejich okolní krajině, to prostě miluji. Protože hodně čtu, inspiruje mě dílo Johanna Wolfganga Goetha – oba díly Fausta, Nauka o barvách, paměti, cestopisy a knihy o minerálech a geologii. Od dětství jsem četl rád hrdinské eposy – Epos o Gilgamešovi, Parzivala od Wolframa von Eschenbach, Eddu, Píseň o Nibelunzích a další, které mě svou symbolikou a příběhy okouzlují dodnes. Pohádky jsou také jedním z mých nejsilnějších zdrojů – baví mě jejich geniální jednoduchost a přímočarost hrdinské cesty – a jejich kořeny v psychologických archetypech a mýtech.

Messiaenovo dílo je mi neuvěřitelně blízké. Celý život totiž strávil cestováním na nejodlehlejší místa na světě, kde zapisoval do notového zápisu zpěv ptáků - a využíval potom tyto své zápisky jako hudební motivy svých velkých skladeb. Velmi ho také inspirovala orientální posvátná i světská hudba a jejich odlišná tónika a nezvyklá rytmika, naprosto odlišné od té západní. Jeho hudba je nadpozemská – a já se v ní cítím jako doma :)

Tento portrét zachycuje Messiaena jako Františka z Assisi, s jehož dílem a osobností se vnitřně ztotožňoval. Svatý František totiž mluvil s ptáky – stejně jako Mesiaen – a i jejich mystické pojetí křesťanství si je velmi blízké. František z Assisi je poslední Messiaenova opera – a tu jsem při malbě tohoto obrazu také poslouchal, nejvíce zachycuje esenci a poselství svého tvůrce.

Vnímám hudbu a všechny vjemy barevně a svými obrazy tedy propojuji všechny smysly diváka - barvy, filosofický význam, hudbu, pohyb, prostor a čas. Má tvorba je každodenně velmi hluboce promýšlená a prožitá autentická přímá vnitřní cesta, přetvořená do uměleckého díla, které je silné a vyzařuje pozitivní energii - a můj vhled do mechanizmů fungování světa.  Propojuji jednotným duchem všechny smysly a vjemy do jediného proudu, který nekompromisně směřuji do nitra diváka, jehož vnímání, cítění a vědomí se snažím probudit a rozšířit. V názvu spojuji výraz Synestesie – tedy sjednocující propojení všech smyslů, barevné vnímání hudby (z řeckého syn = spojení a aesthesis = cítění, vjem) – a Estetismus, tedy potřebu vnášení pravdivé a duchovní krásy, citu do světa. Svou tvorbou tvořím harmonii sfér, všejednotu, soulad a lásku.  Filosofické, slovní, hudební, prostorové, pohybové a barevné významy ladím a spojuji do jednoho proudu – kterým tvořím jejich jednotu a soulad, nikoli rozpor a oddělenost, v jakých se ve vnějším světě pro lidi často nacházejí. Přirozeně svou tvorbou propojuji lidmi oddělené obory, protože je dlouhodobě studuji a fyzicky i duševně prožívám jejich souvislosti a jednotu. Svou tvorbou pomocí malby obrazů, nástěnných maleb, malířských performancí, divadelních představení, libret oper a jejich režií a scénografií – se snažím tento proud, který ze mě prýští, předat lidem. Tato témata své tvorby rozvíjím a žiji doslova od svého narození, odkdy takto vnímám. Své náčrtky a témata si píšu každý den, rozpracovávám je, propojuji a ztvárňuji ve výsledných obrazech. Často mnoho témat maluji opakovaně a pokaždé v jiné souvislosti, v rozšířenějším širokém kontextu - nebo naopak někdy ve zcela samostatně a v co nejjednodušší, ryzí podobě. Jedná se o mou vlastní formu naplnění ideálu souborného uměleckého díla – Gesamtkustwerku. Tato díla tvořím akrylovými barvami buď v horizontální podobě na zemi, litím barev – nebo ve vertikální podobě malbou štětcem na plátno – nebo i jejich postupnou kombinací, někdy za použití flitrů, zrcadlové fólie atd. Vždy na vernisáži komunikuji s publikem, poskytuji výklad svých obrazů, čímž osvětluji poutavé příběhy, symboly a vše propojující souvislosti, které jsou v nich obsaženy.

Poslední čtyři roky tvořím skoro všechny své obrazy na černé podmalbě, kterou si nejdříve na plátno vytvořím. Tuto černou vždy maluji od středu plátna v kruzích k okraji, takže tam úmyslně zůstávají i plastické stopy tahů štětce a vytvářejí určitý tunel – a velmi hluboké tiché hučení, které připomíná prazvuk z nitra země, nebo ještě více stav před stvořením vesmíru. Každý obraz maluji jako znovustvoření celého vesmíru – z ničeho. Také s tím, že vždy od obrazu uslyším, ucítím, když už je hotový. Zdá se to možná zvláštní – ale nejdůležitější je umět zastavit a přestat - poznat, když už je obraz hotový. Nepromeškat okamžik, do kterého se obraz ještě stále zlepšuje a zpřesňuje – a od kterého už se jen strhává, překombinovává a kazí. S tím má problém hodně malířů – já naštěstí ne :) Na počátku před začátkem malby vždy cítím harmonii a příjemný pocit plnosti ze sebe – a prázdnoty z plátna. Tento stejný pocit zažívám na konci přesně opačně – u sebe spokojenost z prázdnoty – a u obrazu plnost, kterou jsem do něj obtiskl. A to je právě ten pocit, který ucítím – a vím, že už je obraz dokončený. Poslední dva roky maluji obrazy stále přesnější, zdánlivě jednodušší, s méně objekty – ale o to výstižnějšími. Zaměřuji se více na přímé, ryzí sdělení, které nenechám zahltit vnějškovým a líbivým překombinováváním. Nechávám obraz více dýchat, dávám více prostoru každému tématu na svém obraze, většinou dávám každému tématu vlastní plátno. Mám ve své tvorbě několik období, kdy jsem postupoval opačně – na každém plátně jsem zobrazil množství zdánlivě nesourodých, ale vnitřně propojených příběhů. Desítky postav a pohybů. Teď se zaměřuji více na srozumitelnost a to, že každé téma namaluji na jeden obraz – a ten slouží jako meditační pomůcka, pro seberozvoj tohoto jednoho tématu, které v sobě posilujeme. U těch předchozích obrazů se jednalo spíše o ponor diváku do obrovské synchronicity a plnosti vesmíru, kde ale trvá dost dlouho, než se divák ve významech zorientuje :) Obě cesty mají pro mě do budoucna své výhody – a možnost v nich dál pokračovat a rozvíjet je.

Rozeta v katedrále představuje Mystickou růži, v níž se zrcadlí celý vesmír se všemi barvami – a pomocí světla přes ni procházející je poslán mezi lidi a přijat. Abych ještě vysvětlil barevnost své malby, je důležité si uvědomit, že takto vidím a cítím. Není to nijak vykonstruované, ale přirozené zhmotnění jednoty, ve které barva s filozofickým, psychologickým a hudebním významem JSOU. Když vnímáte podstatu a jádro věcí, spojí se vám význam po osobní zkušenosti s konkrétním prožitkem, pocitem, barvou, tvarem, tóninou, vůní. A potom můžete tuto věc opět zobrazit právě v tomto širokém, ale vzájemně se podporujícím spektru. Žádná barva neexistuje a nezní na obraze jen sama o sobě – vždy záleží na sousedících barvách a tónech. Ty jí dodávají souvislost, vyznění a melodii – buď tím přidávám kontrast a tedy drama, napětí a kumulaci energie, když jsou kontrastní a protikladné – nebo obraz zmírním a ztiším do harmonie, když dám k sobě spřízněnější barvy. Smyslem některých mých obrazů je probuzení a rozpoutání energie k činu – a jiné mé obrazy ve vás zase mají otevřít jen vaše srdce a naplnit vás konkrétním pocitem harmonie, poznání, klidu, které chci předat. Vytvářím barvami hudbu, jsem vlastně dirigent :)

Energie, význam, tón, barva – to vše jsou vibrace, které mají svou vlnovou délku v čase – a ty si odpovídají. Já to pouze vnímám – a dokážu skrze své řemeslo zhmotnit v uměleckém díle. Ať už se jedná o divadlo, obraz nebo nástěnnou malbu – vždy pracuji s tímto spojením, ve kterém je také velmi důležitý prvek času. Vytvářím totiž často svá díla přímo před diváky, např. na koncertě nebo performanci - v reálném toku času, během kterého diváci přímo vnímají a prožívají tuto výše uvedenou Jednotu. A zároveň na ně přenáším svůj prožitek, který cítím při tvorbě – a to, že v těchto okamžicích čas neexistuje, zastavuje se a nastává právě prožitek věčného okamžiku, extáze, Jednoty, Harmonie.

V Bibli i dalších posvátných textech z celého světa je popsán ráj a nebe jako místo, které je naplněné harmonickým zpěvem ptactva. O ptácích Fratntišek z Assisi často mluvil jako o ideálu a vzoru pro lidi v souvislosti s askezí a spojení s Bohem – protože kromě každodenní potravy nic nehromadí – a přesto jsou okřídlení, svobodní a šťastní Bohu nejblíže. To bylo i Františkovo pojetí jeho vlastního života – i řádu. Holubice je symbolem Ducha, další ptáci na obraze jsou konkrétní ptáci, jejichž hlasy Messiaen zapsal a použil jako hudební motivy v této opeře. Mezi nimi je i Messiaenův a Františkův oblíbený ptáček s černou čepičkou, který žije v okolí Assisi. Tento ptáček zpívá Messiaenovy doslova ze srdce, které představuje Slunce spojené s lunou - a září všemi barvami. Další pták s ocasem ve tvaru lyry představuje i fyzicky spojení s hudbou a hudebním nástrojem- a i jeho hlas je jedním z motivů opery. Výr představuje tajemství a moudrost, které jsou zatím ukryty v noci nevědomí, aby mohly se svítáním vyjít na světlo. Opět je zde pro vyvážení protikladů do rovnováhy. Sám Messiaen jednou rukou píše - nebo kreslí obraz svatby Slunce a Luny - a druhá ruka se mu už proměnila v ptačí křídlo. Dále zde prolétá ledňáček, který představuje přímost a rozhodnost při ponoru, kterým se noří do temnot, aby z nich vylovil rybku a zase se vznesl vzhůru. Přímo z hlavy a ramen Messiaena vyrůstají varhany, protože na ně celý život hrál – a byl od roku 1931 vrchním varhaníkem v kostele Svaté Trojice v Paříži – až do své smrti v roce 1992.

Představují alchymickou svatbu, spojení protikladů - kdy se společně miluje muž jako slunce a král se ženou jako lunou a královnou. Vzniká tak opět kosmická Jednota a harmonie sfér. Messiaenova opera František z Assisi končí sborovým zpěvem, oslavujícím sjednocení slunce a luny.

Když mluvím o obraze, popisuji jen filosofii a ideje, které si našly v obraze svou formu. Umění se zrodilo z rituálu jako součást modlitby, bylo od počátku prostředkem, kterým lidé prožívali posvátno a duchovní svět. Toto je linie, kterou se ubírá od počátku má tvorba – snažím se vytvořit pro své současníky a budoucí generace záznam o přesahu našeho života, obtisknout svou prožitou zkušenost a hledání smyslu života. V dnešním světě vznikajícím umění převládá nihilismus, údajně záměrná rezignace tvůrců na obsah a poselství svého díla. Nemyslím si, že mnoho z dnešního umění zůstane vysoko hodnocené i v budoucnosti – právě pro svůj cynizmus, zábavně blyštivou banalitu a zahlcování diváka chaosem, špínou a problémy svého tvůrce a jeho doby. To, co přetrvá, je vždy duch – umění, které vzniká z okamžiku risku o zjevení čistoty nitra svého tvůrce a toho, co ho vzhůru přesahuje. Proto vytvářím umění, které má v sobě magické myšlení, rozvíjející intuici, imaginaci a sebepoznání diváků. To bylo a bude smyslem umění – a čistou pramenitou vodou, po které bude vždy žíznit divák, vyprahlý po duchu a přesycený hojností materializmu. Jsem přesvědčen, že láska a duchovní krása spasí svět. Protože pokud by to nedokázaly ony, tak už by to nedokázalo nic. Mé obrazy fungují jako zrcadla – každý v nich vidí sebe, ty aspekty, které ho zrovna zaměstnávají. Zároveň dávají ukazatele na směřování, jak pokročit na individuální cestě sebepoznání a rozvoje své duše a ducha. Stále mám chuť pomalovat celý svět – a proměnit ho k lepšímu. Tvořit svobodně – a tvořit svobodu.

Luxus pro mě znamená žít život takový, jaký jsem- a tak, jak chci :)