LaPapula, známá malířka Michaela Krátká

Rozhovor sepsal Ondřej Petera
03. Prosinec 2019

Malířka Míša Krátká, známá spíše pod pseudonymem LaPapula, se narodila v roce 1992 v Jihlavě a původně vystudovala zdravotní školu, obor asistent zubního technika. Kreslení se ale věnuje od dětství. Před pár lety se dočkala odmítnutí a výsměchu na umělecké vysoké škole v Brně, ale i přesto se svého snu, být malířkou, nevzdala. Od roku 2011 začala malovat akrylovými barvami zvířata a portréty lidí a svoji první výstavu měla o rok později v rámci společné výstavy sdružení Ji.nA.K. Dnes má na svém kontě již desítky výstav, jako např. Vernisáž v Senátu. Za zmínku stojí portrét Václava Havla, který namalovala na plátno o rozměrech 2x3 m a byl vystavený např. ku příležitosti stých oslav založení Československa v roce 2018 v Illusion Art Muzeu na Staroměstském náměstí u Patrika Proška nebo letos v DKO v Jihlavě na výstavě pořádané k oslavám třiceti let od Sametové revoluce, nazvané "Sametové podzemí," kde vystavovala i další namalované portréty známých i méně známých osobností Charty 77.

Typická technika Míši je hyperrealistická malba. Začerňuje plátno houbičkou na nádobí a poté na to maluje bílou barvou samotný obraz, který je doveden do nejmenších detailů takovým způsobem, že má člověk pocit, že si prohlíží fotografii, a ne rukou malované dílo. Má úžasný smysl pro detail, který se projevuje nejen na plátně, ale i při její současné práci tatérky. Její stálou výstavu může každý navštívit v kavárně Moabit v Pražských Vršovicích.

Otázka
Jak jste se dostala k malování?
Odpověď
Měla jsem malování vždycky ráda, ale asi největší zlom nastal, když mi bylo tak 15 let a začala jsem chodit do hospod, kde jsem trávila hodně času. Ráda jsem tam seděla s lidmi, ale pořád se tam říkaly ty stejné věci, a tak nějak tam začala být nuda, protože jenom fotbálek hrát stále také nejde. Tak jsem si tam začala nosit blok a malovala. Souviselo to i s chlapcem, kterého jsem tím chtěla tehdy zaujmout.
Otázka
Všiml jsem si, že malujete černo-bílé obrazy zvířat. Proč jste se rozhodla tímto směrem?
Odpověď
Malovala jsem původně hodně portréty. Bylo to v době, kdy jsem dělala ve fabrice, a tak nějak jsem si hledala k tomu nekreativnímu prostředí nějakou kreativitu doma. Tak jsem začala malovat hodně zvířata. Bylo to z toho důvodu, že když jsem před tím dělala portréty, tak mě hodně bavilo malovat vousy, vlasy a takové chlupaté zvířátko je samý vous a vlas. Zároveň ze zvířat jde takový klid a pohoda a působí to na mě hodně pozitivně, i když je to z velké části tmavý obraz, protože maluji právě na černá plátna, respektive si černím plátna a potom na ně maluji bílou. Černobíle kreslím proto, že se mi líbí, jaký to dělá dojem. I fotku, když máte nějakou obyčejnou a hodíte ji do černobílé, tak to působí na člověka daleko zajímavěji. A právě to černé pozadí je tam proto, že poté ten předmět z toho obrazu krásně „vyleze.“
Otázka
Jak obtížné je namalovat obraz, který vypadá jako fotka?
Odpověď
Myslím si, že to není tak obtížné, jak to vypadá. Dá se to rozhodně naučit, může to být obtížnější, ale rozhodně se do zvládnout dá. Začala jsem to učit i na kurzech malování a tam je krásně vidět na uchazečích, že když přijdou a neumí namalovat třeba ani domeček jedním tahem, tak jsou schopni se to za určité techniky naučit. Je to do velké míry i řemeslná práce, kde když dodržujete určité postupy, jste schopni to z fotky nádherně překreslit. Zrovna konkrétně to, co dělám já, je realistika. Je to třeba časově náročné, ale rozhodně se to naučit dá. Sedím nad tím prakticky 10 let, takže si troufnu říci, že pokud by člověk dělal něco 10 let každý den, tak by se to naučil, i kdyby nechtěl.
Otázka
Slyšela jsem, že často jezdíte z Jihlavy do Prahy a obráceně. Proč?
Odpověď
Jsem původně z Jihlavy, mám tady i rodinu a jsem tady teď i zaměstnaná jako tatér v Salonu Royal Family, kde vždy 14 dní v měsíci tetuji. V Praze mám pronajatý byt, takže pendluji mezi Prahou a Vysočinou, kde mám nejen rodinu, ale i spoustu kamarádů. Proto jsem se tam nechala i částečně zaměstnat, abych měla více důvodů tam jezdit a stýkat se s nimi i pracovně. Nicméně jsem celý den zavřená v salónu, takže to nakonec nemá až takový efekt, jaký jsem chtěla, ale alespoň po večerech se občas vidíme a popovídáme si. V Praze jsem proto, že mi zkrátka přijde zajímavá. Vždycky, když jedu do Prahy, cítím takové až vzrušení, protože se tam stále něco děje.
Otázka
Proč Vás napadlo darovat obraz právě Harmonii?
Odpověď
Protože se mi líbí, co Harmonie dělá. Líbí se mi, že poskytuje vzdělání dětem, které by jinak na to hudební vzdělání neměly finance. Je to nádherné, myslím si, že je to hodně důležité, protože „co Čech, to muzikant,“ a dalo by se i říct, že „co Čech, to umělec.“ Ale spousta dětí, které v sobě i talent mají, na tom nejsou úplně dobře, jelikož se jejich rodiče bohužel nedostanou k takovým prostředkům, aby děti mohly lekce hudby navštěvovat. Z tohoto důvodu se ten nemá možnost rozvinout a pak jdou tito jedinci pracovat třeba někam do fabriky a dělají něco, co je vůbec nenaplňuje a nebaví. A přitom by se mohli tou hudbou třeba i živit, nebo by to měli alespoň jako koníček a oddechovou činnost. Nicméně třeba ani nezjistí, že mají ten talent, protože k tomu nemají žádnou příležitost, a tak to nemohou ani rozvinout. Darovala jsem ten obraz i z vděčnosti, protože já jsem tuto možnost měla, malovat si a věnovat se tomu. A myslím si, že Harmonie dává zrovna tak tuto šanci dětem v oblasti hudby.
Otázka
Z jakého důvodu jste darovala právě medvěda pod vodou?
Odpověď
K tomu bych řekla jenom: „Už jste slyšeli hrát hudbu pod vodou? Ne? To je zážitek!“
Otázka
Když jste darovala obraz dětem z Harmonie, předpokládám, že máte ráda i hudbu. Umíte také hrát na nějaký hudební nástroj?
Odpověď
To je krásná otázka, moc za ni děkuji. Pro mě to byl vždycky velký sen, dělat nějakým způsobem hudbu. Vždycky jsem chtěla zpívat, ale nikdy jsem si netroufla to nikde moc předvádět, výjimkou byly možná jen sbory, kde se člověk tak nějak mezi ostatními schová. Teď asi před třemi měsíci jsem si pořídila svůj první hudební nástroj, a to sice ukulele. A to z toho důvodu, že ráda zpívám a je to takové divné si někde sednout a začít jen tak zpívat, to by člověk vypadal tak trošku jako blázen. Proto jsem zvolila právě ukulele, je lehké jak na nošení, tak na učení a můžu se jím doprovázet ke zpěvu a vzít si ho s sebou všude.
Takže mě to teď úplně pohltilo a musím říct, že ten první týden, co jsem si ho pořídila, jsem odložila veškeré pracovní povinnosti a jen jsem si pořád brnkala. Je to taková úžasná závislost. Doporučuji to, protože je to vážně lehké na naučení a levné na pořízení.
Otázka
Když hrajete na ukulele, lákalo by Vás si jít s Harmonií zahrát na Open Air koncert „Přijďte si s námi zahrát!“ na Střeleckém ostrově, kam zvou muzikanty z celých Čech, aby si jeden den užili společné vystoupení s orchestrem?
Odpověď
Tak to by pro mě byla obrovská čest, ale netroufnu si říct, že bych na to měla. Na druhou stranu, jestli se do té doby naučím trochu hrát, tak mi bude obrovskou ctí se také moci zúčastnit. A děkuji, že se vůbec ptáte.
Otázka
Kdybyste mohla dát dětem z Harmonie jednu radu do života, jaká by to byla?
Odpověď
Určitě bych jim řekla: „Nikdy nevěřte nikomu, kdo Vám řekne, že něco nedokážete!“ ten člověk nemá pravdu. Dokážete cokoliv, naprosto cokoliv, co budete chtít. Ty limity, které máme, jsou jenom v naší hlavě. Žádné jiné limity neexistují. Když jsem si v pubertě snila, že bych se chtěla jednou živit malbou obrazů a nějakým uměním, tak se mi lidi smáli a říkali: „prosím tě, to až třeba v šedesáti nebo po smrti se začne něco tvého prodávat“ a nikdo tomu nevěřil. Já jsem si za tím tvrdě šla a říkala si, že když Vy si myslíte, že ne, tak já to o to spíš dokážu. A ukázalo se, že to lze a nemusím čekat třeba až do těch šedesáti.
Takže bych určitě řekla: „Věřte si, pracujte na tom a na sobě, i když se to kolikrát může zdát, jako kdybyste do toho dávali až moc energie a on se ten výsledek dlouho neukazuje a jakoby vlastně vůbec nepřicházel. Nezapomeňte, dělejte to i přesto všechno dál, věřte tomu, protože ono to jednou přijde!“ Tehdy, kdy to budete nejméně čekat, ale ono přijde!
Otázka
Říkala jste, že ráda podporujete svými obrazy různé potřebné lidi a instituce, jako jste teď podpořila Nadační fond Harmonie. Jak jste k tomuto cítění došla?
Odpověď
Nevím, připadá mi to takové přirozené, že když člověk má nebo i nemá až tak velký dostatek, tak jsou tady stále lidi, kteří to potřebují víc a myslím si, že je krásné, když fungují organizace, skrz které může člověk nějakým způsobem pomoct. Hlavně jsem k tomu byla vedená už od malička, protože moji rodiče takhle někoho podporovali také. S tím souvisí i můj pseudonym, který vznikl původně podle jména holčičky Lakshmi z Bangladéše, kterou si adoptovali na dálku. Zmínila bych, že i ona ráda maluje. Prostě, když můžu, pomůžu. Nepřipadá mi nějak výjimečné to, co dělám. Připadá mi to samozřejmé, protože když mi byla dána nějaká možnost pomoct lidem, tak by bylo hloupé toho nevyužít. Už i z vděčnosti z toho, že se mám dobře, jak se mám. Prostě se my tady ve střední Evropě máme dobře.
Otázka
Co Vám dělá nejvíce radost ve Vašem životě?
Odpověď
Když můžu udělat radost druhým. Protože sdílená radost je největší radost.
Otázka
A nakonec netradiční otázka: Děláte to, v co věříte, nebo se pokoušíte věřit v to, co děláte?
Odpověď
To je krásná otázka. Asi oboje. Dělám to, v co věřím, ale zároveň kolikrát prostě člověku ta víra ochabuje a v té chvíli se pokouším věřit v to, co dělám.
Děkujeme za rozhovor