O ortodoncii se specialistkou z RP CLINIC Májou Konvalinkovou

Ortodoncie je zvláštní obor stomatologie, který se zabývá vadami skusu a postavením zubů. Je to vlastně nedílná součást stomatologie, kdy nejde jen o jednoznačně estetickou věc, ale řeší se i funkční vady chrupu. Lidi si ortodoncii většinou spojují pouze s estetikou, se zkřivením předních zubů, ale hodně často pomáháme pacientům také od funkčních problémů s kousáním. Sama jsem dělala specializační vzdělávání v rozštěpovém centru v nemocnici na Vinohradech, kde jsme se zabývali dětmi, které se narodí s rozštěpem čelisti nebo patra. Tam člověk přichází s funkční složkou ortodoncie do styku nejvíc a uvědomuje si smysluplnost své práce. Nerovnáte jen jeden křivý zub nějaké modelce coby jedinou nedokonalost jejího těla, ale opravdu řešíte to, aby děti mohly jíst či mluvit – aby mohly snáz fungovat v životě. Rozhodně se však ortodoncie nezajímá jen o děti, jak si mnozí myslí. Díky pokroku se léčba zneviditelňuje, aby se pacienti v jejím průběhu cítili maximálně komfortně. Díky tomu léčíme stále více dospělých. Řekla bych, že v současnosti se věkový průměr našich pacientů pohybuje kolem 40 - 45 let. Hodně lidí si spojuje rovnátka s dětmi, ale v dnešní době to určitě takhle není.

Postavení zubů ovlivňuje více faktorů. Patří k nim genetika, a to zejména co se týče postavení čelistí. Přímo postavení zubů mohou ovlivnit třeba zlozvyky, což vídáme nejčastěji u dětských pacientů - když dítě používá dlouhou dobu dudlík nebo si cucá palec, strká jazyk mezi zuby. Zuby nejsou v čelisti stabilní, to souvisí zejména se žvýkáním, díky němuž mají zuby tendenci k posouvání se směrem dopředu po celý život. Své udělá také například ztráta zubu ať už pro nedostatečnou péči, nebo vlivem úrazu. Například když ztratím horní zub, ten dolní protilehlý má tendenci jít nahoru a zabírat místo antagonisty. U dětí se často setkáváme s problémem, kdy rodiče podceňují péči o dočasný chrup, protože „dětské zuby stejně vypadnou“. Ale i dětské zuby mají svou funkci. Pokud se jim tedy nedostane potřebné péče, zuby se zkazí a musí se předčasně vytrhnout. Pak vznikají ortodontické vady, protože například místo zaujme jiný zub. Proto by se rozhodně nemělo na pečlivou péči o chrup zapomínat ani v případě dětských zubů.

Obecně mám děti hodně ráda, to mi dost zjednodušuje přístup k nim. Možná jsem i lehce infantilní. Co mi docela pomáhá je, že se zajímám o dětské trendy a pohádky, postavičky. Když pak dítě vejde do dveří a pochválíte mu, co má na tričku, dáte mu signál, že znáte jeho svět a jste tak trošku na jeho straně. Nevedu odbornou diskuzi, to se snažím ale i u dospělých pacientů. Mám ráda, když tomu pacient rozumí a já na něj nechrlím latinské pojmy. Snažím se vžít do jeho role a podávat to tak, jako bych byla v jeho pozici, říkat věci laicky, aby jim rozuměl. Z doslechu vím, že to není běžný přístup. Mám s pacienty velice individuální vztah a hodně lidí říká, že když jdou k doktorovi, řekne jim jen: „Bude to takhle, teď půjdete na tohle a bude vás to stát tolik“. Což na lidi nepůsobí dobře. Kdybych byla v jejich pozici, chtěla bych zhruba vědět, co mě čeká. Samozřejmě človek třeba nepochopí úplně všechno, ale alespoň rámcově chce mít přehled. Snažím se tedy lidem opravdu hodně vysvětlovat. Způsob mé komunikace s pacientem ocenili i mí přátelé. Je pro lidi výjimečný. Pacienti se pak ke mně rádi vrací a podávají referenci dalším známým. Takže nejen u těch dětských pacientů, ale i u dospěláků je hodně důležitý způsob komunikace. Snažím se vyjít vstříc, mluvit lidsky, nedávám nějaké striktní podmínky, co se musí dělat. Vždy pacientům vysvětlím svou představu, popíšu, jak by měla vypadat dokonalá ortodontická léčba, ale také ráda říkám, že nejsem kardiochirurg a pokud nebude vše podle toho, jak bych to chtěla já, pacient nezemře. Jsem tedy ochotna jít do nějaké lehce kompromisní varianty, aby to dávalo smysl mně i pacientovi. Samozřejmě existují hranice. Musíme se domluvit, aby to pacienta nepoškodilo, nezpůsobilo následně problémy. U rovnátek to bývá většinou tak, že se pacient musí nejprve sám odhodlat. Měl by se rozhodnout na základě toho, jaké plusy by mu léčba mohla přinést. Pokud mi pacient řekne, že rovnátka spíše nechce, řeknu mu, jak vidím jeho problém já, snažím se mu vysvětlit, co by mu léčba mohla přinést a naopak, co se s chrupem může dít v budoucnu, pokud léčbu nepodstoupí, ale nepřesvědčuji ho za každou cenu. U dětských pacientů se snažím hodně mluvit přímo s nimi, aby pochopili, o co jde, nejen s jeho rodičem. Pamatuji si, že když jsem byla dítě a chodila k ortodontistovi, hodně se mi líbilo, když se o mém chrupu bavil se mnou. Říkal, že jsou to moje zuby, že tak bych měla vědět, co se s nimi děje. Myslím si, že se dítě cítí důležitější a zodpovědnější, když vidí, že se snažíte komunikovat s ním a nejen s maminkou za křeslem. Má pak k lékaři větší důvěru, kamarádí se s ním. Když potřebujete dítěti udělat vstupní dokumentaci, otisky, je pro mě důvěra stavebním kamenem. Snažím se malé pacienty nebalamutit, spíše jim vysvětluji, co mají čekat. Neřeknu jim, že to nebude bolet, ale že to bude třeba trošku nepříjemné. Tohle je za mě ideální cesta.

My používáme několik typů rovnátek. Buď snímatelné, což je mezi lidmi nejznámější metoda, jíž si řada rodičů pamatuje z dětství. Používají se primárně při léčbě dětských pacientů. Dále používáme fixní systémy rovnátek, které jsou nalepené na zubech po celou dobu léčby. Je to taková varianta, kterou docela vyhledávají teenageři a primárně slouží pro léčbu stálého chrupu. Potom existují neviditelná rovnátka – systém fólií, které mají výhodu, že se dají sejmout, ale jsou zároveň natolik dokonalé, že jsme s nimi schopni dělat stejně složitou nebo i složitější léčbu než s fixními rovnátky. Neviditelná rovnátka mají variantu i na léčbu v dětském věku, takže se s nimi dá začít i u malých dětí kolem 7 - 8 let. A stejně tak je možné je použít i u starších pacientů. Někteří z těch našich mají i 70 - 75 let.

Je to samozřejmě dané zejména složitostí vady, ale obecně je moje zkušenost taková, že léčba neviditelnými rovnátky je přibližně o 6 - 9 měsíců rychlejší než fixními rovnátky. Což je nejčastější věc, která pacienty zajímá. Hodně lidí si myslí, že fixní rovnátka jsou drátová, pevnější, takže i rychlejší. To ale není úplně pravda. Většinou je léčba rychlejší pomocí fóliových rovnátek. A pokud pacient dobře spolupracuje, může se léčba ještě výrazněji zkrátit. Celý plán připravuji digitálně, dopředu tak plánujeme finální pozici zubů, víme krok po kroku, co se v ústech bude dít. Fóliová rovnátka obepínají zub ze všech stran, síly jsou tedy rozložené a využité daleko efektivněji než u fixních rovnátek, kde je plocha působení malá. Zub pak musíme hodně tahat a použít velké síly, abychom dosáhli finální pozice.

Dají, ale pro nás je to práce malinko jiná. Já jsem s tímto systémem rovnátek z vnitřní strany, tzv. lingválních, hodně pracovala v Austrálii. Je to zase jiná technika rovnání zubů. Nicméně je pravda, že od rovnátek z vnitřní strany se v dnešní době již trochu ustupuje. Lidi samozřejmě hledají estetiku, aby nebylo vidět, že se zuby rovnají. Dříve byla foliová rovnátka za vyšší pořizovací cenu a nebylo možné s nimi řešit všechny vady, jako je tomu dnes. Dnes se ceny foliových rovnátek poměrně výrazně snížily oproti tomu, kdy se s nimi začínalo. Druhá věc je, že fixní rovnátka nejsou příliš komfortní ani z venkovní strany zubů, natož zevnitř. Představte si, že máte na každém zubu ze strany od jazyka nalepenou kostičku po dobu 2 let. Diskomfort po dobu léčby je poměrně velký ve srovnání s neviditelnými rovnátky. Takže zejména kvůli tomu a také možnosti sejmutí fólie volí pacienti neviditelná rovnátka častěji než lingvální. Za mě je také strašně náročné udržet rovnátka v čistotě. I s těmi zvenku to bývá pro pacienty docela velký problém, je to jedno z největších úskalí léčby pomocí fixních aparátů.

Přesně tak. Rovnátka sama o sobě zuby nekazí, jak se občas mezi lidmi traduje. Rovnátko je nalepené přímo na zubu, pod samotný zámeček fixního aparátu se nemá co dostat. Ale kolem něj je zvýšená retenční plocha, kde se dobře usazuje plak, zbytky jídla. Plak pak kazí zuby stejně jako u zubů bez rovnátek. Proto je potřeba u fixních rovnátek dbát na dentální hygienu, zuby velice pečlivě čistit, aby po léčbě nebyly demineralizované a neobjevily se na nich fleky. Ty jsou zpočátku bílé, je to odvápnění skloviny, ale potom můžou postupovat až do zubního kazu. U dospěláků se to většinou nestává, největší problém mají teenageři, které zuby s rovnátky čistit nebaví. Je dobré navštěvovat dentální hygienistku ve zvýšené frekvenci, abychom se vyvarovali těmto komplikacím. U neviditelných rovnátek jsou na zubech nalepené drobné bodíky - attachmenty, které nám pomáhají se složitějším posunem zubů. Fólie se sundá, není tam žádný drát, zuby si v podstatě vyčistíte klasicky, jako jste zvyklí bez rovnátek. Samozřejmě je také třeba zuby pečlivě čistit, ale není to pro pacienta tak náročné, zejména časově. Takže také z důvodu hygieny volí pacienti častěji fóliová rovnátka, třeba právě u těch teenagerů.

Ve zkratce - na začátku uděláme dokumentaci pacienta - otisky, skeny, rentgeny a fotografie. Tato dokumentace se posílá do Ameriky na zhotovení digitálního modelu, na kterém já následně připravuji léčbu. Hodně pacientů si myslí, že léčbu připravuje nějaký člověk v Americe a my jen obdržíme vyrobené fólie, ale není to tak. Léčbu vždy připravuje lékař tady, který zadává do systému, jakým způsobem má léčba probíhat, jak se zuby budou hýbat, komunikuje s americkou firmou. Na druhé straně zadá pracovník IT do softwaru informace, které od nás obdrží, a tak vzniká ve zkratce digitální plán, který se vždy mnohokrát upravuje a přeposílá a ortodontisté tímto tráví mnoho a mnoho večerů. Když mám konečnou verzi plánu, posílám jej pacientovi, aby se na něj podíval. To je také velká výhoda, protože pacient má představu, jak by měl jeho chrup vypadat na konci rovnání. V plánu pak vidí i jednotlivé kroky, co každá fólie udělá. Po schválení zadáme rovnátka do výroby a přijde nám celý set fólií. Každá fólie se nosí zhruba 7 až 14 dnů - podle uvážení lékaře jak složité posuny zubů pacient má. Fólie si pacient vyměňuje doma sám podle našich pokynů. Kontroly bývají krátké, kdy se podíváme, jestli vše odpovídá digitálnímu plánu, jestli fólie sedí, jak má. Podle toho pokračujeme zase dál. Takže není to tak, že by se v každém kroku dělala fólie nová. Na začátku se vyrobí fólie pro celou léčbu a pacienti si je mění sami. Někdy se ptají, zda budou muset chodit každých 14 dní do ordinace na výměnu fólie, ale tak to samozřejmě není. U neviditelných rovnátek je právě výhoda, že se na kontroly nemusí chodit tak často. Pokud pacient dobře spolupracuje, je motivovaný, disciplinovaný, klidně můžeme intervaly kontrol prodloužit. Není to tak striktní jako u fixních rovnátek, kdy pacienta potřebujeme vidět přibližně každé 4 až 6 týdnů. U fóliových rovnátek se chodí na kontroly zhruba v rozmezí 3 až 4 měsíce. Ale může to být klidně i půl roku, pokud pacient dodržuje, co mu řekneme. Počet folií je individuální podle toho, o jakou vadu se jedná.

Kdybych měla říct, jak to bývá nejčastěji, tak u fixních rovnátek se léčba pohybuje většinou kolem 2 let, u fóliových rovnátek něco mezi rokem a rokem a půl léčby. Změna pozice zubů se děje na základě přestavby kosti v čelisti, takže to nebývá většinou tak, že za 2 měsíce máme hotovo. V ortodoncii je možná nevýhodou, že si na výsledek musíme trošku počkat. Ale tak jsou nastaveny biologické procesy v těle. Mojí snahou je zkrátit pacientovi léčbu, neprodlužuji ji záměrně. Naším společným cílem je co nejkratší léčba.

Musím říct, že mojí výhodou bylo to, že jsem neměla v rodině nikoho z oboru ani nikoho ze zdravotnictví. Takže mojí tendencí bylo podívat se všude, kam můžu. Zajímala jsem se o všechno možné, co se kolem děje. Využila jsem toho, že po studiu zubařiny v Olomouci jsem šla studovat ortodoncii do Prahy, což nebyl úplně můj primární cíl, ale tak se to v životě odehrálo. Využila jsem toho, že v Praze je ordinací hodně, takže jsem chodila po stážích v Česku a později i v zahraničí. Co se týče ortodoncie, hodně se účastním zahraničních konferencí a kongresů. Ať už jako aktivní přednášející, nebo účastník. Musím říct, že naše zdravotnictví, potažmo stomatologie a ortodoncie, je v Česku na velmi vysoké úrovni. Člověku, který se nepodívá do zdravotnictví v jiných zemích, to možná tak nepřijde.

Musím říct, že právě naopak. Často k nám přijíždí zahraniční pacienti, kterým se nedostává takové léčby, jakou by si oni ani my představovali, a tak i ze zahraničí řešíme spoustu průšvihů. Také mnoho Čechů žijících v zahraničí sem jezdí zaprvé kvůli ceně, ale zadruhé i kvůli úrovni péče. Hodně lidí mi říkalo, že na sebe v zahraničí nenechají sáhnout. Myslím si, že i my máme na světových kongresech určitě co přednášet zahraničím posluchačům. U fóliových rovnátek je výhoda, že se léčba dá i transferovat. Systém rovnátek, který používáme, je Invisalign. Jde o nejrozšířenější systém fóliových rovnátek na světě, což znamená, že pokud máme pacienta, který se chce odstěhovat do zahraničí, tak se celá jeho složka dá převést nějakému jinému lékaři. Vykomunikovat, co se dělo a co se bude dít. Je to výhoda - u fixních rovnátek to tak snadné není. Mají různé podskupiny, takže každý lékař je zvyklý na něco, a to chce používat. Dále je na fóliových rovnátcích výhodou, že i když se nechce člověk úplně stěhovat, ale chystá se odjet třeba na půl roku někam studovat nebo za prací, tak u tohoto systému hrozí minimum komplikací. Nestane se vám, že vás začne píchat nějaký drát nebo odpadne zámeček. Nemusíte proto pomoc vyhledat hned. Nebývá tam nic, co je potřeba řešit akutně. Většinou, pokud má pacient jakýkoliv problém, dokážeme ho vyřešit digitální formou – emaily, fotky. Pacientů, kteří žijí v zahraničí a chtějí sem dojíždět na léčbu, mám taky spoustu. U nich varianta fixních rovnátek moc nepřipadá v úvahu, protože se právě bojím, že by mohly u pacienta nastat nějaké následné komplikace. Takže i k tomu přihlížíme v plánování léčby - jak to pacient má, a pokud se dá říct, jak to se sebou vidí v následujících 2 letech.

Luxus je pro mne něco výjimečného, každý ho má spojený s něčím jiným. Pro mne to v současnosti obnáší hlavně 2 slova, a to zdraví a čas. Dřív jsem bývala ještě více časově vytížená a zhruba rok zpátky jsem měla poměrně zásadní zdravotní problém způsobený právě pracovním přetížením. Vyřadil mě na docela dlouhou dobu a nevědělo se, jestli se budu moci do práce vůbec vrátit. Všichni se divili, že mám v tak mladém věku tak extrémní problém. Ale díky českým odborníkům v IKEMu jsem se dostala zpět do takového stavu, že jsem schopna v podstatě ve stejném režimu fungovat dál. Díky tomu vím, jak je zdraví relativní - všechno může být na druhý den jinak. Také si více vážím času, který jsem předtím ze 150 % vyplňovala jenom prací. Ortodontistů není moc, každý se vás snaží do něčeho uvrtat a já jsem člověk, který neumí říct ne. Pořád jsem na všechno přikyvovala, spala jsem 3 - 4 hodiny denně, a když jsem neseděla u pacienta, tak jsem seděla u léčebných plánů od rána do noci. Všichni lidi kolem mě vědí, že jsem na nikoho neměla čas. Ani na přátele, ani na rodinu. Pak jsem si v souvislosti se zdravotním problémem uvědomila, že tak „daleko“ se už nikdy dostat nechci. Přestože mám tendenci do toho opět sklouznout, mám kolem sebe rodinu, která se mě snaží držet více zkrátka, abych se nevrátila do starých kolejí. Jsem poměrně dost pracovně vytížená, a tak se snažím vždy čas efektivně využít. Lidi kolem mě ví, že jsem takový neposeda. Když chvíli sedím v křesle a nic nedělám, připadám si nesmírně nevyužitá, až zbytečná. Pořád mám tendenci něco kolem sebe dělat. Takže i čas je pro mě luxusem. A to nejcennější, co můžeme druhému dát, je náš čas.