Natali Ruden jak ji ( možná) neznáte

No, abych pravdu řekla: Když se mě zeptáte před akcí, budu tvrdit, že už nikdy... ( s úsměvem). Jakmile ovšem přehlídka skončí, má úspěch a vidím nadšení ve tvářích všech přítomných, opět mě to ´nakopne´a já začínám plánovat další ročník. Jinak máte pravdu, že organizace podobné akce i její finanční pokrytí není věcí jednoduchou. Vlastně je to čím dál tím těžší. Ale výsledek stojí za to, což budete pětadvacátého moci posoudit sami.

Rozhodně na modely inspirované Asií, precizně zpracované a z prvotřídních materiálů. Víc asi prozrazovat nebudu. Jediné, co bych mohla uvést je moderátorská premiéra mého syna. Ten se ve svých osmnácti letech zhostí komentování show po boku zkušeného a ostříleného Libora Boučka.

To ne. Sice mi s přehlídkou pomáhá každoročně a letos dokonce zkusíme tuto, pro něho netradiční, roli, ale jinak jde úplně jiným směrem. Nechci předbíhat, jelikož se teprve chystá na studium v zahraničí, ale zatím se zdá, že se bude věnovat spíš obchodu, než umění. Ale jak jsem říkala, i to je v našem světe potřeba a třeba jednou spolupracovat budeme. On je takový klidný typ. Zdá se mi, že jsem z jeho moderování nervóznější já ( s milým úsměvem).

Ano. Vyrůstala jsem v domě módy a moje maminka byla návrhářkou v rodném Kyjevě. Možná mě to ovlivnilo a možná to prostě byla moje cesta. Miluju svoji práci. A maminka mi ještě dneska pomáhá ve firmě, například s výšivkami a podobnými pracemi. A třeba jednou, až bude mít rodinu můj syn, vyroste nám nějaká další pokračovatelka zahájené rodinné tradice.

Jak se to vezme. Na jednu stranu jsem měla výhodu něčeho odlišného, jiné energie, trochy exotiky, nebo, jak bych to řekla. Na stranu druhoui bych start mého podnikání měla v Kyjevě mnohem snazší. Maminka tam byla známá, měla své kontakty, ale já si jdu od malička svou cestou. Jsem už taková a pocit, že jsem se o úspěch zasloužila sama, mě hřeje na duši.

To jste mi nahrála. Já tvrdím, že i ty šaty mají duši. Jsou na nich stovky hodin naší práce a na výsledku je to znát. Podle mého je lepší si pořídit luxusní model a nosit ho do společnosti opakovaně, než několikery šatyz konfekce jen proto, ať je mohu obměňovat. Přeci, když mi něco sluší, bude mi to slušet i za půl roku, za rok. Proč by mi měl krásný kousek viset ve skříni jen proto, že se bojím, vynést je opakovaně Vlastně je to i důvod, proč šaty nerada půjčuji. Podle mého by nebylo fér, prodávat model, který již měl na sobě někdo jiný. Róba z naší dílny bude patřit k vám a jenom k vám. To je na tom to krásné. A že by byl někdo de mode v oblečení , které si u nás pořídil před pár sezónami je k pousmání. To se vám rozhodně nestane.

Já již řadu let jezdím vybírat materiály na veletrh do Paříže. Jsou tam stovky vystavovatelů a část z nich se obměňuje. Rozhodně vyberu ty látky, které mně padnou do oka na místě. Když si pak v Praze prohlížím ten který materiál, hned mi naskakují možnosti, co by se z toho dalo ušít. Ta nabídka v Paříži je tak bohatá, že se vám z toho točí hlava. A nejen mně, nakupuje tam i Karl Lagerfeld a řada dalších světově uznávaných návrhářů. Každopádně je velice složité vybrat v danou chvíli ty pravé látky. Výběr je obrovský.

Rozhodně věřím, psychologii barev a nejen barev mám dokonce vystudovanou. Je to velké téma. Každá barva má svoji energii, jinak působí na okolí a jinak se v ní cítí ten, kdo se do ni oblékne. Například červená je plná emocí, energie a síly, ale když se budete oblékat jen do červené, časem se budete cítit unavení, jelikož vás ´nenechá odpočinout´. Je velký rozdíl, když si oproti tomu obléknete třeba růžovou. Neježe budete působit něžněji, vy se tak budete i chovat. I tohle je důležité s klienty probrat, aby byl výsledný efekt dokonalý. A co se týče mé nejoblíbenější barvy, je to rozhodně bílá. Krásná, čistá bílá.

Na to neumím odpovědět. Možná to bude tím, že razím heslo, že pomáhat se má od srdce a nemusí se o tom mluvit. Stačí konat ( opět s vlídným úsměvem). Trochu se možná ví o mé spolupráci s Veronikou Kašákovou ( finalistka České miss, která vyrostla v dětském domově, pozn. redakce), ale mohla bych jmenovat i Kapku naděje, nadaci Trezy Maxové, manželů Klasouvých a další. Ráda pomůžu, když je to v mých silách a že se o tom nepíše, mi nevadí. Proto to nedělám.